Bilance 2016/ předsevzetí a plány do budoucna

BILANCE: jaký byl rok 2016 po čtenářské stránce?

• v roce 2016 jsem přečetla 22 knih, 8 autorů a 9 autorek
• nečetla jsem na úkor spánku, ten byl pro mě prioritní, ani na úkor dítěte (to je pro mě ještě prioritnější)
• o post nejčtenějšího spisovatele letošního roku se dělí Jodi Picoultová a Robert Galbraith (neboli J. K. Rowlingová), obě se v mém seznamu vyskytují třikrát
• nejdéle jsem četla knihu Poslední Laponec, je to taky první kniha přečtená po narození dítěte, četla jsem denně pár stránek během kojení a uspávání
• pouze jednu knihu (O myších a lidech) jsem četla ze čtečky, jinak jsem preferovala klasické papírové knihy
• nově jsem také objevila "mamablogy", nevím, zda to tak úplně patří na knižní blog, ale bylo a je rozhodně přínosné zjistit, jak se na mateřství dívají jiné ženy. S čistým svědomím mohu odpřisáhnout, že většina matek disponuje úžasným smyslem pro humor (bez něj některé situace ani zvládnout nejde), upřímností (asi jsem měla štěstí, ale žádná z mnou čtených blogerek ze sebe nedělá supermatku zvládající všechno levou zadní), empatií a osobitostí
• o menší trapas se postarala kniha Jsou světla, která nevidíme. Koupila jsem si ji v létě...a pak ji rozbalila pod stromečkem, ono kupovat knihy knihomolce je trošku riziko... Chytře to vyřešil jiný Ježíšek - daroval mi poukaz na e-knihu podle vlastního výběru, skvělý nápad (jo a vybrala jsem si knihu Krycí jméno Verity, jsem na ni zvědavá)

PŘEDSEVZETÍ A PLÁNY DO BUDOUCNA

• knihy nejen číst, ale také o nich psát, letos jsem to hodně flákala (respektive vzácný volný čas věnovala jiným činnostem)
• zavést novou rubriku věnující se státní maturitě z českého jazyka, několik let jsem na naší škole byla hlavní zkoušející (oficiálně "hodnotitelkou"), tak proč se o získané poznatky a zkušenosti nepodělit
• nesyslit knihy, co mám přečteno a neplánuji číst znovu, poslat dál, v blízké době tudíž očekávejte rubriku "na prodej"
• vyzkoušet i jiné žánry, komiks, sci-fi, autobiografii, populárně naučné knihy, kuchařky, možností je tolik...
• recenze, a nejen knižní, dozvíte se například to, jak jsem cvičila a shazovala poporodní kila

CO NEČEKEJTE

• fotky nesmrtelné kombinace kniha+hrnek s kávou+koláč, jednak podobné fotky naleznete na devíti z deseti knižních blogů, jednak je pro mě tato scéna z říše fantazie, na to, abych knihy místo čtení aranžovala do fotogenických pozic a ještě ke každé pekla jinou buchtu, nejlépe ladící s obálkou, opravdu čas nemám

Olive Kitteridgeová

autor: Elizabeth Stroutová
originální název: Olive Kitteridge

nakladatelství: JOTA
rok vydání: 2010
překlad: Libuše Čižmárová

Tuto knihu jsem otevřela bez nějakého zvláštního očekávání, ano, byla oceněna Pulitzerovou cenou a vznikl podle ní čtyřdílný seriál z produkce HBO, ale to přece ještě není záruka kvality a čtenářského zážitku. O to větší nadšení při čtení nastalo a já knihu doporučuji všema deseti.
 Kniha není románem, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž sbírkou povídek - každá kapitola je tvořena uceleným příběhem. Malé město Crosby a jeho obyvatelé - to je předmětem autorčina zájmu. A mezi obyvateli vyniká zvláště Olive Kitteridgeová, bývalá učitelka matematiky, manželka lékárníka Henryho a matka podiatra Christophera.
 Kniha je vlastně mistrnou nepřímou charakteristikou Olive, její složitá povaha je nám odhalována postupně, jako když loupeme cibuli. A je to povaha zvláštní, komplikovaná, nejednoznačná. Olive působí jako žena zlá, bezcitná, cynická, zapšklá, stejně jako citlivá, milující, silná. Postoj čtenáře k ní se mění s každou přečtenou kapitolou, tu ji vnímáme jako krutou potvoru, onde jako zklamanou nešťastnou chuderu. I když není ve všech povídkách ústřední postavou, vždy tam někde je, přímo či nepřímo ovlivňující osudy jiných.
Je to kniha o ztrátách a způsobech, jak se s nimi vyrovnat. Jsou to právě ženy, které zůstávají, zatímco manželé, milenci, děti odchází. Jedna taková tragédie postihne i Olive. A ta se s ní vypořádá po svém. Líbí se mi, že ačkoli je nám o Olive odtajněno víc než dost, přece jen zbývá dost otázek, na které odpověď nedostaneme.
Po formální stránce je kniha řekla bych dokonalá. Každá věta, každé slovo dokonale pasuje, nic nechybí, nic nepřebývá. Krásná literatura v pravém slova smyslu.
Zajímavým zpestřením je fiktivní rozhovor mezi Olive, autorkou a členy čtenářského klubu. Na konci knihy také naleznete otázky a témata k diskuzi, první zní: Líbí se vám Olive Kitteridgeová jako člověk? Moje odpověď: ne, ale jako literární postava je vynikající.

90%

Z notesu... 2

Dnes něco stručně a výstižně pro pány:

"Vždycky jí dávám za pravdu," odpověděl Egon, když jsem se jednou zeptal, jestli se s Evou někdy hádají.
"I když nemá pravdu?"
"Vždycky má pravdu," ujistil mě. "Všechny holky maj vždycky pravdu. Čím dřív to pochopíš, tím budeš mít hezčí život. Hlavně nikdy a za žádných okolností nekřič!"

Iva procházková, Tanec trosečníků

Čtení na mateřské dovolené

Po menší pauze způsobené přivítáním nového člena rodiny jsem zpět s dalším článkem. Čtení s miminkem je trošku jiný level, ale čas na knihu si přece jen najdu, i když občas je to doslova pár stránek přelouskaných zatímco dítko uspávám nebo mu stavím komíny (které okamžitě bourá). Protože se moje slovní zásoba dost omezila (na máma, táta, pápá, paci paci a ham), omluvte případnou sníženou kvalitu textů :-)

Co jsem tedy (krom jiného) četla a co mě zaujalo:

 

Robert Galbraith ( J. K. Rowlingová) - Volání Kukačky, Hedvábník, Ve službách zla

Detektivní série se mi líbila moc, navíc mají knihy vzrůstající tendenci. V každém díle se dozvídáme něco víc ze soukromí a minulosti obou hlavních aktérů - soukromého detektiva Cormorana Strikea a jeho asistentky Robin. Na můj vkus jsou kriminální zápletky trochu moc překombinované, ale musím uznat, že se zatím Rowlingové povedlo vždy vše logicky a věrohodně zdůvodnit. Vynikající je zejména třetí díl, možná tím, že zde dvojice detektivů řeší případ, který se jich (hlavně Cormorana) osobně dotýká. Všechny knihy jsou příjemně dlouhé, čtivé, místy napínavé a nějaká ta romantická linka se tam taky najde.

Jodi Picoultová - Vlk samotář, Prostá pravda, Čas odejít
Na Picoultové se mi líbí především tři věci. Za prvé -  vybírá si kontroverzní neobvyklá témata, často z lékařského prostředí. Její hrdinové musí řešit nezáviděníhodná dilemata, často musí jít proti své rodině, výchově, morálním zásadám. Za druhé - ukazuje čtenáři, že svět není černobílý, že neexistuje jen jedna pravda, jen jedno správné řešení, že vše má svou příčinu, následek a nekonečno možných proměnných. Za třetí - často střídá vypravěče, jako čtenář tak můžete na problém nahlížet očima několika postav, a často zjistíte, že se vám tak otevírají nové obzory. Třešničkou na dortu je pak čtivost knih. Trošku výhrady mám ke konci (a vlastně pointě) knihy Čas odejít, tady se myslím Picoultová hodně odtrhla od reality, ale na druhou stranu, proč ne.



Cheryl Strayed - Divočina
Já to říkám pořád, že nejlepší lék na trápení je chůze po horách. Autobiografický příběh Cheryl, která se vydává na Pacifickou hřebenovku překonávat sama sebe je psán s odzbrojující upřímností, nevadí ani časté přeskoky do minulosti, ba naopak. Velké plus dávám zvláště za konečnou pointu, autorce se podařilo vyhnout všem klišoidním rádoby moudrým nástrahám, neuchýlila se k nějaké povznášející obecné frázi, ale zůstala svá. Doporučuji i filmovou verzi, od knižní předlohy se mírně odlišuje, ale kvalitami knihu možná i překonává.



Madeline Miller - Achilleova píseň
Příběh trojské války vyprávěný Patroklem. Krásně napsané, poutavá je hlavně první část, kde se Patrokles a Achilleus....nechci vyzrazovat :-) Sympatické je, že ačkoli autorka tématu věnovala roky studia, svými znalostmi čtenáře nezahlcuje, líbilo se mi i vyobrazení bohů, působili věrohodně a přitom božsky, klobouk dolů.


nenadchlo ani nezaujalo:
Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme
Dílo, které získalo Pulitzerovu cenu, a já dost pořádně nechápu za co, na databazi.cz jsem tuto knihu okomentovala takto:
Knihy z druhé světové mě většinou strhnou, dojmou, rozesmutní, nutí k zamyšlení, tady se se mnou nedělo nic. Hlavní hrdinka byla taková nijaká, ještě v šestnácti na mě působila jako šestiletá, zatímco s Táňou z Měděného jezdce jsem mrzla, hladověla, milovala, brečela a bojovala do posledního dechu, Marie-Laura mi byla celkem lhostejná, vlastně jediné, co si o ní budu pamatovat, je to, že byla slepá a měla ráda šneky. Werner měl světlé vlasy a byl dobrý na fyziku, toť vše, větší potenciál (a pro mě větší zajímavost) měly vedlejší postavy Volkheimera a Frederika, všechny scény z vojenské školy byly výborné, některé pasáže jsme si přečetla víckrát (ten nejslabší). Jazyk mi přišel okrášlený, nikoli krásný, škoda, že i tam, kde by víc zapůsobila jednoduchost, přesnost, prostý popis, se autor neubránil nějakému tomu obraznému pojmenování. Časté střídání hlavních hrdinů mi místy vadilo - zvláště tam, kde se příběh konečně začal trochu rozjíždět: než jsem se stihla do situace vžít, zase se skočilo jinam. dějová linka ohledně Moře plamenů mi přišla nadbytečná, čekala jsme nějakou pointu...a ono nic. Možná jsem měla jen příliš vysoká očekávání, bohužel knihu hodnotím jako průměrnou...



Oliver Truc: Poslední Laponec
Severská detektivka údajně ověnčená spoustou cen, no nevím, četla jsem rozhodně knihy s promyšlenější zápletkou i lépe napsané. Kniha nebyla vyloženě špatná, ale nebylo na ní nic, co by čtenáře bůhvíjak nadchlo. Zpětně už si ani nepamatuju, kdo byl vlastně vrah.







zklamalo mě:
Sergej Lukjaněnko - Noční hlídka 

Anotace slibovala moderní ruskou fantasy: Moskva, upíři, vědmy, Jiní...vypadalo to lákavě, ale bohužel. Dočetla jsem jen silou vůle - nemastný neslaný hrdina, místo boje Světla a Tmy jsem se dočkala jen intrik, lhaní,  spousty nudných keců na téma rovnováha dobra a zla. Hrůzné mi přišly zvláště dialogy, občas jsem měla pocit, že jedna postava mluví o koze, druhá o voze, motivaci ke čtení nenabízely ani nudné akční scény.
 
 

Z notesu... (1)

Když mi bylo -náct, zapisovala jsem si do malého šedého notýsku básničky, výroky, citáty či jen obyčejné úryvky z knih, které jsem četla. Notes jsem pokládala za dávno ztracený, ale dnes jsem jej shodou náhod našla  (při hledání něčeho úplně jiného, znáte to). U některých zápisků vím přesně, proč jsem si je napsala, a nejspíš by mě oslovily i dnes, u některých jsem se musela shovívavě pousmát, puberta je prostě náročné období. Bohužel jsem si občas zapomněla zaznamenat autora, knihu a někdy obojí, takže mě nejspíš čeká ještě pátrací akce s názvem "odkud tě mám".

 

 

 

Buď se mnou, nebo umřu.

Ty jsi zamoučená

a moje tváře jsou pomazány sazemi,

ale buď se mnou,

TY,

nebo umřu

a bude mi

SMUTNO

 

(Ivan Wernish. Stejně jako teď jsem očividně i zamlada preferovala básně hutné, stručné, krátké, ale všeříkající.)

 

 

lidé se berou pro ticho

které je slyšet jenom ve dvou

jinak to ticho neunesou

jinak je ticho přemůže

 

................................................................................... 

Za žádnou pravdu na světe.

Ale jestli chceš.

Za malý pětník ticha.

 

Je chvíle, která půli krajinu.

Pokorný okamžik.

Kdy někdo za nás dýchá.

 

(Obojí milovaný Jan Skácel, pro něj mám slabost. Ticho a pokora. K přijímačkám na navazující magisterské studium jsem si vylosovala k rozboru jeho báseň Modlitba za vodu, bylo to poprvé a naposledy, co jsem u zkoušky v duchu děkovala štěstěně. PS: Vzali mě :-)   

 

https://www.youtube.com/watch?v=h3sGnjvCAgs

 

 

Tichounce tančí sníh

nad jícnem

pekel

pozemských

 

(Netuším, kdo je autorem ani odkud to mám, ale vzpomenu si na ni pokaždé s prvním zimním sněhem - když  vločky ještě tak nenápadně až stydlivě tancují ve vzduchu.)

 

 

 

"No jo, " povídá, "ty totiž neumíš číst žádný listy, co dostáváš. Teda umíš, ale děláš, že ne."

 

(Irena Dousková, Oněgin byl Rusák. Kniha mě dostala do takového podivného krásnosmutného rozpoložení, pak jsem si ji dala ještě dvakrát. Pokud jste o Douskové slyšeli jen v souvislosti s Hrdým Budžesem, doporučuju nejen Oněgina, ale také povídky Čím se liší tato noc - o lidské krutosti napříč časem.)

 

 

 

 

Prošlo v nás mlčení

ze slov jsme oněměli

z tvých očí osleplá

tápu tmou

To nejsou tvé ruce

co drží mě nad vodou

 

Spálená k nebytí

nebe se dotýkám

natáhnout prázdnou dlaň

v obzoru

jen skály nahmatám

 

Zbloudilí - hledíme zpátky

hledáme tvář i jméno

nač vracet se do pohádky?

po láskách minulých -

čistě zameteno

 

(Jana Škodová, Bloudění. Pro mě v té době vrchol romantiky. Ale líbí se mi doteď.)

 

 

 Až mi hruď sluncem a jarem pukne.

Nebudeš při tom.

Nevadí. Rozletím se.

 

Až se mi v šíleném záklonu

smích z úst posype.

Nebudeš při tom.

Nevadí. Rozsypu se.

 

To až mi narostou vlasy a paže

to si tě najdu a vsadím tě do nich.

nevadí? Prorostu tě.

 

(Dubnování, Theodora Žurková, velký otazník)

 

Pád

autor: Simon Mawer
originální název: The Fall
nakladatelství: KNIHA ZLÍN
rok vydání: 2015
překlad: Filip Hanzlík

Robert se o smrti svého kdysi nejlepšího kamaráda Jamieho dozví z rádia. Jamie se zabil pádem ze skalní stěny. Tak začíná román Simona Mawera Pád.

 
V knize se střídají dvě dějové a časové linie. Jednak se přesuneme do doby, kdy byli Rob a Jamie malí kluci, přes jejich dospívání a mládí se dostaneme do okamžiku, kdy pro ně nebyla společná jen láska k horám. Děj postupně odhaluje komplikovaný vztah hrdinů jednoho k druhému. Vztah založený na oboustranném obdivu, ala také závisti, ještě umocněný tím, že Jamie i Rob tvoří dva vrcholy milostného trojúhelníku, jehož špičku představuje Ruth. Postupné sbližování a vzdalování, setkávání a rozchody jsou nahlíženy z perspektivy Roba, jenž je zde vypravěčem.

Na první pohled by se mohlo zdát, že horolezectví bude hlavním tématem knihy, není to ale pravda. Vlastně bychom horolezectví mohli nahradit potápěním, cestováním, lyžováním, nebo třeba sbíráním známek, nejde zde totiž o samotnou činnost, ale hlavně o vášeň, touhu něco dokázat, zdolat, přesvědčit sebe i druhé, že mám na víc, než se zdá. Pasáže líčící samotné lezení jen dokazují Mawerův talent, při popisu jednotlivých výstupů zapojuje autor všechny smysly, spolu s hrdiny vnímáme námahu, bolest, houževnatost, strach i radost z dosažení vrcholů.

 

Druhou dějovou vrstvu tvoří životní příběh Robovy matky Diany během předválečného a válečného období, kdy Diana pracovala jako pomocná zdravotní sestra a podílela se na záchranných pracích během náletů na Londýn. Obrazy bombardovaného Londýna autor popisuje snad ještě sugestivněji než zápolení s přírodními živly během vysokohorského výstupu. Scény zkázy, utrpení, všeobjímajícího strachu a tísně jsou opravdu brilantní a dostanou se čtenáři pod kůži (na které jako byste sami cítili usedající prach, jež byl ještě nedávno rodinným domem). Diana se jako matka jeví chladná a nepřístupná, i ona ale má svá tajemství a pod studenou slupkou pečlivě skrývá netušenou vášeň a hloubku citu. I zde nám autor předkládá milostný propletenec, dva vrcholy trojúhelníku tentokrát tvoří Diana a její přítelkyně Meg, jedna z nejzvláštnějších postav v románu. Meg je jako chameleón, tu správná pomáhající přítelkyně, tady necudná koketa. Třetím vrcholem je Guy Matthewson, slavný horolezec.

 

Oba příběhy se navzájem doplňují a prolínají, odhalují nám příčiny a následky rozhodnutí, která nelze vzít zpátky. Ukazují, že vztahy jsou komplikované v každé době, ať už se jedná o vztahy mezi mužem a ženou, nebo mezi přáteli, ať už se tvoří během války, v letech sedmdesátých, nebo dnes. Dokládají, že ve vztazích nejsou vítězové a poražení, jen ti, kdo se po pádu dokáží znova zvednout, a ti, co se o to ani nepokusí.

Autorovi se opět povedl velmi čtivý, ale přitom ne prvoplánově líbivý román, dočkáme se i závěrečné pointy: nečekané, ale přitom uvěřitelné.

 

Recenze přidána také na http://www.beletrie.eu/knihy/pad2.html

 

80 %

Dívka ve vlaku

autor: Paula Hawkins
originální název: The Girl on the Train
nakladatelství: Ikar
rok vydání: 2015
překlad: Věra Klásková

Mediální masáž provázející tuto knihu vás nemohla neminout, hemžilo se to v ní přízvisky jako nejčtenější, nejprodávanější, prostě the best. Reklamě bych i odolala, ovšem neodolal Ježíšek, a tak jsem si Dívku ve vlaku rozbalila pod stromečkem. Jaká tedy tato údajná hvězda mezi knižními novinkami je?

Hlavní hrdince Rachel se, eufemisticky řečeno, příliš nedaří. Rozvedená, bez domova, bez práce, bez vyhlídek a s pořádnou závislostí na alkoholu. Den co den jezdí ráno vlakem do centra Londýna předstírajíc před svou spolubydlící, že stále pracuje. Den co den z vlaku pozoruje dění venku, zvláště si oblíbí dvojici Jasona a Jess, jak si neznámého muže a ženu pojmenuje. Vysní si je jako ideální manželský pár, projektuje jim vše, co sama ztratila, nebo nikdy neměla. Jednoho dne Jess zmizí. Rachel cítí jako svou povinnost podělit se o to, co z vlaku a také při jedné ze svých alkoholických eskapád viděla. Nebo co si myslí, že viděla.

 

Za geniální považuju zejména nápad udělat z Rachel hlavní vypravěčku a možnost vnímat příběh jejíma očima. Je nezodpovědná, mnoha čtenářům bude nesympatická, vždyť je to troska bez důstojnosti a vlastního života, stále zamilovaná do svého exmanžela Toma. A neustále dělá hloupá a ještě hloupější rozhodnutí. A pak je tu její nespolehlivá paměť. Celou dobu pociťujete vzrušující nejistotu, zda to, co Rachel vypráví, je pravda, nebo jen její smyšlenky, zda se události odehrály opravdu tak, jak nám je předkládá. Dalšími vypravěčkami doplňujícími příběh jsou Megan (alias Jess) a Anna, nová manželka Rachelina bývalého manžela. Příběh tak vidíme ze tří různých pohledů a také v různých časových pásmech: Megan začíná vyprávět v dávnější minulosti a čím dál víc se přibližuje době, o které vypráví Rachel, aby se jejich vyprávění nakonec protnulo v závěrečném finále.

 

Přiznám se, že od jistého momentu jsem nemohla přestat číst. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, jestli se záhada s Megan vyřeší tak, jak jsem si myslela, na stranu druhou jsem si přála, aby příběh nikdy neskončil. Nešlo jen o linku s hledáním Megan, ale i o Rachel, nějak se mi dostala pod kůži a já jí přála happyend. Pokaždé, když se nalévala vínem nebo ginem, jsem si v duchu říkala, ale no tak, přestaň už s tím a vzchop se.

 

Určitě existují napínavější, promyšlenější a věrohodnější thrillery, tento je ale velmi nápaditý a čtivý. Pokud máte nařízený klidový režim a smíte tak maximálně ležet, je to ideální kniha, já se odpoutat nemohla.

90%