Je to i můj život aneb nejen sesterské dilema

autor: Jodi Picoult

Je to i můj život je první knihou, která Jodi Picoult vyšla v češtině, a pátou knihou, kterou jsem od ní četla já. Před pár lety jsem viděla filmovou adaptaci, kterou jsem doslova a do písmene probulela jak želva. Pokud potřebujete emoční výplach, doporučuji, navíc uvidíte Cameron Diaz v pro ni nezvykle vážné roli. 

Třináctiletá Anna je dokonalým dárcem pro svou starší sestru Kate, aby ne, vždyť byla také "počata" ve zkumavce a od narození má její život jasně daný cíl: zachránit Kate. Postupně své sestře daruje pupečníkovou krev, bílé krvinky, kostní dřeň. Až jednoho dne řekne ne a odmítne transplantaci ledviny.

Proč nechce Anna své sestře pomoci? Co vše už pro ni obětovala a zajímal se někdy někdo o její názor? Jak poznamená Kateina leukémie život celé rodiny a jaká tajemství skrývá Annin právník Cambell? A nejdůležitější otázka na závěr: Stojí za to si knihu přečíst? :-)

Kdo už nějakou tu knihy Picoultové četl, nebude překvapen ani zklamán. Najdete vše, na co jste zvyklí. Hrdinové stojí před kontroverzními dilematy, u nichž správné řešení snad ani neexistuje. Opět se zde propojí lékařská a právnická tematika. Neexistuje jeden vypravěč, autorka opět nechává promlouvat jednotlivé postavy a nabízí vám tak různorodý pohled na danou situaci. To vše mám u Picoultové ráda, přesto jsem knihou nebyla zasažena tak, jak jsem očekávala a jak jsem asi měla.

Knihy Jodie Picoult dokáží vyvolat v člověku spoustu otázek, vtáhnou vás do děje, zaujmou nevšedním tématem, zaskočí překvapivým koncem, trpí podle mého ale jednou velkou vadou: zbytečně mnoho. Zbytečně mnoho postav, jejich traumat, zvratů, dějových linek. Vadilo mi to už u Vypravěčky a nejinak je tomu i u této knihy. Vůbec by jí neuškodilo, kdyby byla tak o třetinu kratší. Občas jsem měla pocit, že se motám pořád dokola, čtu neustále totéž a příběh nenabírá žádný směr. Jakoby nestačila linie Anny a její nemocné sestry, své stesky řeší i právník a jeho dávná láska Julia, otec, matka, bratr. Postavy se střídají jako figurky na orloji a sotva jsem se stihla ztotožnit a naladit na jednoho hrdinu, už tu byl se svou bolístkou někdo další, fandíte všem a přitom pořádně nikomu.

Zda a jak moc se vám bude kniha líbit, hodně záleží na vašich čtenářských zkušenostech. Pokud jste nic s podobnou tematikou ještě nečetli, nejspíš budete nadšeni, pobrečíte si, dojmete se, o knize budete ještě měsíc přemýšlet. Pokud jste stejně jako já věrným čtenářem Jodi Picoult, bude pro vás kniha bohužel pouhým zářezem, položkou v seznamu, za měsíc si už nevzpomenete, o čem vlastně byla.

Pokud jste stejně jako já věrným čtenářem Jodi Picoultové, stejně pak půjdete a koupíte si její novinku...

Hana aneb Kolik bolesti unese lidská duše

Alena Mornštajnová

Hana je výborná. Můj čtenářský vkus se s tím většinovým docela často mine, u Hany ale musím se všemi nadšenými recenzemi souhlasit. Je to jedna z těch výjimečných knih, které vám zůstanou v hlavě ještě dlouho po dočtení poslední stránky. Pokud nevíte, co s dlouhými podzimními večery, popřípadě co darovat/ přát si pod stromeček, doporučuji Hanu všema deseti. Mornštajnová na mě udělala dobrý dojem už Slepou mapou, více zde, Hanou se mi trefila přímo do srdce. 

Kouzlo knihy tkví především v silném neobvyklém příběhu. Vlastně nám nabízí příběhy hned dva. První se týká devítileté Miry. Mira neuposlechne zákaz maminky a přijde trest. Trest, který jí navždy změní život (vlastně jí ten život zachrání, ale nechci moc prozrazovat). Druhá část knihy nám rozkrývá osudy její podivínské zamlklé tety Hany. Hana pochází z židovské rodiny, což ji samo o sobě v době nadcházející války předurčuje k utrpení. Hana ale navíc svými rozhodnutími a činy nevědomky ovlivní osud nejen svůj, ale v podstatě celé rodiny. 

Knihy o druhé světové válce ve mně vyvolávají skoro vždy zvláštní pocit - ten spočívá v tom, že já jakožto čtenář narozený r. 1982 na rozdíl od postav prožívajících ono období vím, co přijde. Což mi ale nebrání s postavami soucítit, držet jim palce, doufat ve šťastný konec. U Hany jsem taktéž prožívala  osudy všech protagonistů, v duchu jsem jednotlivé postavy pobízela, odrazovala, nenáviděla i litovala, a pokaždé byla dojata či zklamaná, když se dějová linka neodvíjela tak, jak jsem postavám přála. Často si u takových knih představuju, jak bych se v podobné situaci zachovala já - samozřejmě bych byla neohroženou hrdinkou protifašistického odboje :-)

Mornštajnová se příběhem nenechala unést k nějakým laciným stylistickým gestům, nechala jej prostě vyznít tak, jak si zasloužil. (Kéž by se podobného principu držela i Denemarková a nenechala se při psaní Peněz od Hitlera zaslepit svým metaforickým uměním.) Navíc děj doslova odsýpá, nenašla bych část, která by mě nudila, naopak by mi vůbec nevadilo, kdyby byla kniha ještě o pár desítek stran delší.   Líbí se mi také, s jakou doslova láskou a  shovívavostí Mornštajnová své postavy pojímá, s jakou lehkostí popíše i sebemenší duševní záchvěv, že i u postav dejme tomu záporných cítíme jakousi mateřskou laskavost, s jakou na ně autorka pohlíží. 

Podtrženo sečteno, Hana je jednou z nejlepších knih, které jsem letos přečetla. 

Harry Potter a prokleté dítě

autor: Jack Thorne, podle námětu J. K. Rowlingové, Johna Tiffanyho a Jacka Thorna

originální název: Harry Potter and the Cursed Child

nakladatelství: Albatros

rok vydání: 2016

překlad: Petr Eliáš

Na rovinu: jsem velký fanoušek série o Harry Potterovi. Líbila se mi nejen jako učiteli literatury - vždyť to byl zrovna Harry Potter, kdo přivedl spousty dětí ke knihám a četbě, ale také jako čtenáři. Všech sedm dílů jsem četla dvakrát, podruhé během těhotenství, což nebyl až tak dobrý nápad, dítěti se kouzelnický svět zalíbil natolik, že pak samo disponovalo několika nadpřirozenými schopnostmi, například vůbec nepotřebovalo spát. Prokleté dítě jsem ale doteď víceméně opomíjela. Vždyť to ani nenapsala Rowlingová, vždyť dobro už vyhrálo, tak co tam chtějí řešit, vždyť je to jen pracovní scénář, to chce zase jednou někdo jen vydělat na něčem, co prve fungovalo, atd. atd. 

Jenže pak jsem ji v knihovně zahlédla vystavenou v regálu, pak jsem si ji půjčila, pak doma zkusmo otevřela a začetla se...a pak najednou zjistila, že jsem v půlce knihy a že mě čtení neuvěřitelně baví! To je pro mě důležité - chuť číst dál, potřeba vědět, co se dál stane, jak to dopadne. Dříve jsem měla asi náročnější a ambicióznější požadavky, ale teď chci v podstatě jediné - aby mě to bavilo číst. 

Děj knihy se odehrává o devatenáct let později než díl sedmý, z Harryho je manžel, otec a zaměstnanec Ministerstva kouzel. A není to on, kdo je tentokrát hlavním hrdinou - je to jeho syn Albus. Po tatínkovi zdědil hned několik vlastností - většina věcí mu dojde o pár stránek později než čtenářům a jeho kamarádům, sebevědomí moc nepobral a vlastně je tak trošku taky hrdinou proti své vůli. Důležitou roli hraje obraceč času a fáma, že Voldemort stihl před smrtí zplodit potomka, který teď vesele běhá po světě. Kdo je oním dítětem a co má v plánu, to je hlavním tématem knihy. Znovu před vámi ožívají (občas doslova) i další staré známé postavy, k nim se přidružily postavy nové, povětšinou potomci hrdinů předchozích dílů. Za mě má kniha jedno velké plus za postavu Scorpiuse, je to takový milý vtipný jelimánek, kterému prostě musíte držet palce. 

Příběh je psán formou divadelního scénáře, a je tedy založen hlavně na dialozích. Mně osobně tenhle fakt vůbec nevadil, naopak, představivost mi jela na plné obrátky, děj tak získal velký spád a švih. Jednu výtku k ději bych ale měla - je velmi jednoduchý. Harry to měl prakticky ve všech dílech mnohem komplikovanější a musel projít většími zádrhely a potížemi než jeho syn. Chápu, že když jdete do divadla, nechcete tam strávit víkend, abyste si užili všechny ty vedlejší dějové linie a slepé uličky, kterými nás obšťastňovala Rowlingová, ale i tak jsem měla pocit, že hrdinům všechno vychází až moc snadno. Další má výtka (už poslední) se týká vztahu Harryho a Albuse, jež se v knize neustále řeší a jež mě vůbec nebavil. Jejich dialogy byly jediné části knihy, které jsem měla chuť přeskakovat.

Pokud stejně jako já váháte, zda má cenu knihu číst, jděte do toho. Možná to není tak propracované jako předchozí díly, kdy do sebe vše krásně zapadalo, možná to není ani tak vtipné, napínavé a dojemné, ale je to čtivé, je to něco trošku nového než jiné díly HP a navíc se dozvíte, co by se stalo, kdyby:

1. Voldemort vyhrál boj o Bradavice
2. Cedric Doggory nezemřel
3. a hlavně: místo Kruma by pozval Hermionu na ples Ron ;-)

Slepá mapa

autor: Alena Mornštajnová

nakladatelství: Host

rok vydání: 2013

 Na knihu Aleny Mornštajnové jsem narazila náhodou v knihovně, při hledání úplně jiného titulu. Knihu jsem otevřela už v knihovně a přelétla první věty: 

 Toho dne se přihodilo víc věcí než jindy za celý týden. Konečně dorazilo uhlí, Alžbětu navštívili dva podivní muži a paní Králová opět promluvila. Všechny události byly důležité a vedly k mému narození, ale jen o jediné z nich se dá říct, že byla šťastná. 

Věty ve mně vyvolaly množství otázek a já se rozhodla svou zvědavost ukojit. 

Středobodem románu jsou tři ženy, Anna, Alžběta a Anežka. Jednak každá z nich zastupuje jednu generaci, jednak lidský charakter a v neposlední řadě dějinnou etapu. Zatímco babička, veselá a milující Anna, prožívá první světovou válku, málomluvná a uzavřená dcera Alžběta druhou světovou a nástup komunismu, melancholická vnučka Anežka žije v období totality. Jejich životy jsou tak ovlivňovány nejen osobními starostmi a radostmi, ale také historickými událostmi.

Osobně mě nejvíce zaujala poslední část patřící Anežce. Možná je to tím, že vypravěčkou svého příběhu je ona sama, možná tím, že její příběh je sám o sobě neuvěřitelný. A neuvěřitelně lidský. Ne že by vyprávění o Anně a Alžbětě zajímavé nebylo, ale až podání v první osobě mě dokázalo do děje patřičně vtáhnout. 

Mornštajnová píše velmi lehkým, řekla bych až svěžím jazykem. Obejde se bez zbytečných ozdůbek a metafor, věty jsou příjemně dlouhé a text rychle plyne. Kompozice románu připomíná řeku s mnoha slepými rameny - hlavní kostra příběhu (osudy tří žen tří generací) je protkána mnoha odbočkami a vedlejšími epizodami soustřeďujícími se na ostatní více či méně důležité postavy. Trošku mě mrzelo, že většinu prostoru získala Alžběta a její osud, chápu, že druhá světová válka je dodnes velmi nosné téma, ale během čtení jsme měla pocit, jako by se autorka tak trochu točila v kruhu a odmítla tuto etapu opustit, dokud nevyčerpá všechny možnosti - odboj, holocaust, popravy, kolaborantství, odsuny,... ze všeho je tady kousek.  

Úkolu vypodobnit v podstatě celé dějiny Československa na osudech jedné obyčejné rodiny se autorka zhostila s nebývalou lehkostí a odvahou, člověk by až nevěřil, že se jedná o její románový debut. Svou ságu zaplnila spoustou zajímavých osob, od ústředních hrdinek po vedlejší postavy, román tak vytváří plastickou a nebývale čtivou mozaiku různorodých lidských osudů a charakterů. Hrdinky a hrdinové si tady prožívají své obyčejné strasti a slasti, nevykonávají nic, co by se kdovíjak zapsalo do dějin, a přesto (nebo možná právě proto) máte pocit, že takhle nějak to v té době asi bylo a prožíváte vše naplno s nimi. 

Nevím, zda tímto románem chtěla Mornštajnová předat nějaké poselství, možná ukázat, že se žilo, radovalo, milovalo, nenávidělo, žárlilo, zklamávalo, donášelo, zrazovalo, loučilo a setkávalo v jakékoli době, že ten život je hlavně o nás, o  obyčejných lidech. 

Olive Kitteridgeová

autor: Elizabeth Stroutová
originální název: Olive Kitteridge

nakladatelství: JOTA
rok vydání: 2010
překlad: Libuše Čižmárová

Tuto knihu jsem otevřela bez nějakého zvláštního očekávání, ano, byla oceněna Pulitzerovou cenou a vznikl podle ní čtyřdílný seriál z produkce HBO, ale to přece ještě není záruka kvality a čtenářského zážitku. O to větší nadšení při čtení nastalo a já knihu doporučuji všema deseti.
 Kniha není románem, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž sbírkou povídek - každá kapitola je tvořena uceleným příběhem. Malé město Crosby a jeho obyvatelé - to je předmětem autorčina zájmu. A mezi obyvateli vyniká zvláště Olive Kitteridgeová, bývalá učitelka matematiky, manželka lékárníka Henryho a matka podiatra Christophera.
 Kniha je vlastně mistrnou nepřímou charakteristikou Olive, její složitá povaha je nám odhalována postupně, jako když loupeme cibuli. A je to povaha zvláštní, komplikovaná, nejednoznačná. Olive působí jako žena zlá, bezcitná, cynická, zapšklá, stejně jako citlivá, milující, silná. Postoj čtenáře k ní se mění s každou přečtenou kapitolou, tu ji vnímáme jako krutou potvoru, onde jako zklamanou nešťastnou chuderu. I když není ve všech povídkách ústřední postavou, vždy tam někde je, přímo či nepřímo ovlivňující osudy jiných.
Je to kniha o ztrátách a způsobech, jak se s nimi vyrovnat. Jsou to právě ženy, které zůstávají, zatímco manželé, milenci, děti odchází. Jedna taková tragédie postihne i Olive. A ta se s ní vypořádá po svém. Líbí se mi, že ačkoli je nám o Olive odtajněno víc než dost, přece jen zbývá dost otázek, na které odpověď nedostaneme.
Po formální stránce je kniha řekla bych dokonalá. Každá věta, každé slovo dokonale pasuje, nic nechybí, nic nepřebývá. Krásná literatura v pravém slova smyslu.
Zajímavým zpestřením je fiktivní rozhovor mezi Olive, autorkou a členy čtenářského klubu. Na konci knihy také naleznete otázky a témata k diskuzi, první zní: Líbí se vám Olive Kitteridgeová jako člověk? Moje odpověď: ne, ale jako literární postava je vynikající.

90%

Pád

autor: Simon Mawer
originální název: The Fall
nakladatelství: KNIHA ZLÍN
rok vydání: 2015
překlad: Filip Hanzlík

Robert se o smrti svého kdysi nejlepšího kamaráda Jamieho dozví z rádia. Jamie se zabil pádem ze skalní stěny. Tak začíná román Simona Mawera Pád.

 
V knize se střídají dvě dějové a časové linie. Jednak se přesuneme do doby, kdy byli Rob a Jamie malí kluci, přes jejich dospívání a mládí se dostaneme do okamžiku, kdy pro ně nebyla společná jen láska k horám. Děj postupně odhaluje komplikovaný vztah hrdinů jednoho k druhému. Vztah založený na oboustranném obdivu, ala také závisti, ještě umocněný tím, že Jamie i Rob tvoří dva vrcholy milostného trojúhelníku, jehož špičku představuje Ruth. Postupné sbližování a vzdalování, setkávání a rozchody jsou nahlíženy z perspektivy Roba, jenž je zde vypravěčem.

Na první pohled by se mohlo zdát, že horolezectví bude hlavním tématem knihy, není to ale pravda. Vlastně bychom horolezectví mohli nahradit potápěním, cestováním, lyžováním, nebo třeba sbíráním známek, nejde zde totiž o samotnou činnost, ale hlavně o vášeň, touhu něco dokázat, zdolat, přesvědčit sebe i druhé, že mám na víc, než se zdá. Pasáže líčící samotné lezení jen dokazují Mawerův talent, při popisu jednotlivých výstupů zapojuje autor všechny smysly, spolu s hrdiny vnímáme námahu, bolest, houževnatost, strach i radost z dosažení vrcholů.

 

Druhou dějovou vrstvu tvoří životní příběh Robovy matky Diany během předválečného a válečného období, kdy Diana pracovala jako pomocná zdravotní sestra a podílela se na záchranných pracích během náletů na Londýn. Obrazy bombardovaného Londýna autor popisuje snad ještě sugestivněji než zápolení s přírodními živly během vysokohorského výstupu. Scény zkázy, utrpení, všeobjímajícího strachu a tísně jsou opravdu brilantní a dostanou se čtenáři pod kůži (na které jako byste sami cítili usedající prach, jež byl ještě nedávno rodinným domem). Diana se jako matka jeví chladná a nepřístupná, i ona ale má svá tajemství a pod studenou slupkou pečlivě skrývá netušenou vášeň a hloubku citu. I zde nám autor předkládá milostný propletenec, dva vrcholy trojúhelníku tentokrát tvoří Diana a její přítelkyně Meg, jedna z nejzvláštnějších postav v románu. Meg je jako chameleón, tu správná pomáhající přítelkyně, tady necudná koketa. Třetím vrcholem je Guy Matthewson, slavný horolezec.

 

Oba příběhy se navzájem doplňují a prolínají, odhalují nám příčiny a následky rozhodnutí, která nelze vzít zpátky. Ukazují, že vztahy jsou komplikované v každé době, ať už se jedná o vztahy mezi mužem a ženou, nebo mezi přáteli, ať už se tvoří během války, v letech sedmdesátých, nebo dnes. Dokládají, že ve vztazích nejsou vítězové a poražení, jen ti, kdo se po pádu dokáží znova zvednout, a ti, co se o to ani nepokusí.

Autorovi se opět povedl velmi čtivý, ale přitom ne prvoplánově líbivý román, dočkáme se i závěrečné pointy: nečekané, ale přitom uvěřitelné.

 

Recenze přidána také na http://www.beletrie.eu/knihy/pad2.html

 

80 %

Dívka ve vlaku

autor: Paula Hawkins
originální název: The Girl on the Train
nakladatelství: Ikar
rok vydání: 2015
překlad: Věra Klásková

Mediální masáž provázející tuto knihu vás nemohla neminout, hemžilo se to v ní přízvisky jako nejčtenější, nejprodávanější, prostě the best. Reklamě bych i odolala, ovšem neodolal Ježíšek, a tak jsem si Dívku ve vlaku rozbalila pod stromečkem. Jaká tedy tato údajná hvězda mezi knižními novinkami je?

Hlavní hrdince Rachel se, eufemisticky řečeno, příliš nedaří. Rozvedená, bez domova, bez práce, bez vyhlídek a s pořádnou závislostí na alkoholu. Den co den jezdí ráno vlakem do centra Londýna předstírajíc před svou spolubydlící, že stále pracuje. Den co den z vlaku pozoruje dění venku, zvláště si oblíbí dvojici Jasona a Jess, jak si neznámého muže a ženu pojmenuje. Vysní si je jako ideální manželský pár, projektuje jim vše, co sama ztratila, nebo nikdy neměla. Jednoho dne Jess zmizí. Rachel cítí jako svou povinnost podělit se o to, co z vlaku a také při jedné ze svých alkoholických eskapád viděla. Nebo co si myslí, že viděla.

 

Za geniální považuju zejména nápad udělat z Rachel hlavní vypravěčku a možnost vnímat příběh jejíma očima. Je nezodpovědná, mnoha čtenářům bude nesympatická, vždyť je to troska bez důstojnosti a vlastního života, stále zamilovaná do svého exmanžela Toma. A neustále dělá hloupá a ještě hloupější rozhodnutí. A pak je tu její nespolehlivá paměť. Celou dobu pociťujete vzrušující nejistotu, zda to, co Rachel vypráví, je pravda, nebo jen její smyšlenky, zda se události odehrály opravdu tak, jak nám je předkládá. Dalšími vypravěčkami doplňujícími příběh jsou Megan (alias Jess) a Anna, nová manželka Rachelina bývalého manžela. Příběh tak vidíme ze tří různých pohledů a také v různých časových pásmech: Megan začíná vyprávět v dávnější minulosti a čím dál víc se přibližuje době, o které vypráví Rachel, aby se jejich vyprávění nakonec protnulo v závěrečném finále.

 

Přiznám se, že od jistého momentu jsem nemohla přestat číst. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, jestli se záhada s Megan vyřeší tak, jak jsem si myslela, na stranu druhou jsem si přála, aby příběh nikdy neskončil. Nešlo jen o linku s hledáním Megan, ale i o Rachel, nějak se mi dostala pod kůži a já jí přála happyend. Pokaždé, když se nalévala vínem nebo ginem, jsem si v duchu říkala, ale no tak, přestaň už s tím a vzchop se.

 

Určitě existují napínavější, promyšlenější a věrohodnější thrillery, tento je ale velmi nápaditý a čtivý. Pokud máte nařízený klidový režim a smíte tak maximálně ležet, je to ideální kniha, já se odpoutat nemohla.

90%

Literární spolek Laury Sněžné

autor: Pasi Ilmari Jääskeläinen
originální název: Lumikko ja yhdeksän muuta
nakladatelství: Nakladatelství Paseka
rok vydání: 2015
překlad: Vladimír Piskoř

Občas se nechám zlákat kladnými recenzemi jiných knižních blogařů a nadšeně se vrhnu na chválené knihy. Někdy to nevyjde (namátkou: trošku zklamaná jsem byla ze Zvláštního smutku citronového koláče, knihu Babička pozdravuje a omlouvá se jsem odložila na nějaké třicáté straně), někdy je to ale trefa do černého, což se stalo v případě Literárního spolku Laury Sněžné. Přes těžkopádný začátek jsem se do Laury překvapivě začetla, doslova jsem se každý den těšila na večer, až si s výtiskem zalezu do peřin a ponořím se do děje.

 

Příběh se odehrává v malém finském městě Zaječíně, jež je proslavené neobvykle vysokým počtem úspěšných literátů pocházejících právě z tohoto městečka. Za tento zvláštní jev je zodpovědná zakladatelka a zároveň lektorka Spolku mladistvých spisovatelů, Laura Sněžná, úspěšná spisovatelka knih pro děti a hledačka dětských literárních talentů. A právě do Zaječína se vrací  mladá učitelka finštiny, Ella Malinová. Na základě slibné povídky otištěné v místním časopise se stává desátým členem tohoto Spolku. Co všechno obnáší být členem pověstné skupiny spisovatelů, jaká temná tajemství Spolek skrývá a kam Laura Sněžná zmizela - to vše se stane předmětem Ellina literárněvědného a vlastně až detektivního pátrání.

Je mi jasné, že některé motivy a scény nebudou po chuti úplně všem, já se ale nechala ráda vtáhnut do zvláštního světa města Zaječína. Ano, dějí se zde prapodivné až nereálné jevy, postavy se nechovají vždy úplně logicky a rozumně, ale mně se to líbilo, ať už tomu říkáme magický realismus či jakkoli jinak. Příběh je totiž neuvěřitelně čtivý, díky honbě za pravdou a postupně odhalovanými dávnými tajemstvími neustále roste motivace ke čtení. Chtěla jsem jednoduše vědět CO se stalo, PROČ se to stalo a samotná cesta za odpověďmi  mě velmi bavila.  Záhada samotné Laury Sněžné mě nechala celkem chladnou, ovšem do pátrání po záhadném členu onoho Spolku jsem se vrhla snad možná náruživěji než hlavní hrdinka, Ella Malinová.

 

Když už jsme u Elly, líbila se mi taky. Jak by ne, vždyť je skoro kolegyně. Velmi netypická a velmi akční. Ostatní postavy byly neméně sympaticky "divné". Zpočátku jsem byla v rozpacích z překladu jmen a názvů, později jsem si na Zimotu, Potůčkovou, Sněžnou, Kočičkovou a spol. zvykla  a oblíbila si je.  Alespoň se mi nepletli, navíc si představte, kdyby hlavní postavy nosily podobně šílená jméno jako autor knihy :-)

 

Poslední pochvala míří k obálce krásně evokující severskou zimu, ale také tajemno, a celkově vzhledu knihy. Než jsem knihu otevřela, občas jsem se jen tak kochala obálkou a knihu osahávala.

 

Abych byla spravedlivá, i slabiny se našly, například v logice děje (na posledního člena se čeká bezúspěšně několik desítek let, načež se jednoduše přijme Ella na základě jedné publikované práce?) A některé otázky zůstanou nezodpovězeny (naštěstí ne ta s desátým členem, ta se objasnila k mé plné spokojenosti) - což ale lidem s fantazií až tak vadit nebude.

 

 

                                                                                85 %

A hory odpověděly

autor: Khaled Hosseini
originální název: And the Mounthains Echoed
nakladatelství: Argo
rok vydání: 2013
překlad: Miroslava Kopicová

Román A hory odpověděly je mou třetí knihou Khaleda Hossiniho. Jako mnozí další čtenáři jsem se nejprve nechala okouzlit Lovcem draků.  Je to už několik let, ale dodnes si pamatuju, jak jsem ji četla na nádražní zastávce čekajíc na autobus do práce, nevnímajíc lidi kolem sebe, ranní slunce se mi opíralo do stránek a já se přistihla, že se nad knihou střídavě usmívám a mračím, prožívajíc osudové momenty hrdinova života. Poté  do mého života vstoupila Marjam a Lajla, dvě velmi rozdílné afghánské ženy, jež ale pojilo neobvyklé přátelství, strach, radost, touha po svobodě, život v Kábulu, městě Tisíců planoucích sluncí, a hlavně stejný tyranizující manžel. 

Nyní bylo načase svou sbírku Hosseiniho knih zkompletovat. K velké radosti mohu konstatovat, že je to pořád starý dobrý Hosseini, a přece jiný, nový, originální.

 

V prvé řadě zde nemáme ústředního hrdinu a jeden příběh, ale hned celou mozaiku lidských osudů. Hrdinové se mění kapitolu od kapitoly, odhalují nová tajemství a osvětlují děj opět a opět z nové perspektivy. Ústřední příběh sourozenců Parí a Abdulláha je jen odrazovým můstkem, jen semínkem, ze kterého vyroste celý záhon postav a jejich světů,  více či méně propojených. Vy můžete jen hádat, kdo bude vaším dalším průvodcem touto čtivou skládačkou. Putujeme časem i prostorem, krom tradičního Afghánistánu se ocitáme ve Francii, Indii, Řecku či Americe.  

Co zůstalo stejné, jsou hrdinové a autorův přístup k nim. Nehrdinští, chybující, sobečtí i bázliví, přesto (nebo proto?) tak lidští. Líbí se mi, s jakou shovívavostí a pochopením autor na jejich slabosti pohlíží, líbí se mi ta nejednoznačnost ukrytá v každém z nich. Na první pohled odsouzeníhodná postava se vám před očima mění v bytost hodnou spíše lítosti, postava vzbuzující sympatie se posléze projeví jako pokrytecký slaboch. Je zvláštní a zarážející, jak jednoduché je dojít k nesprávnému úsudku o druhém člověku, když nevíme vše, když si jen myslíme, že víme...

K působivým příběhům v knize si připočtěte kvalitu autorova vypravěčství, nesentimentální, a přesto citlivý projev, výsledkem je kniha takřka dokonalá.

 

 Hosseini má podle mého zvláštní dar vypravovat, a dokud bude mít o čem, jsme ochotná znovu a znovu poslouchat.

 

                                                                                90%

 

  

Řekni vlkům, že jsem doma

autor: Carol Rifka Bruntová
originální název: Tell the Wolves I´m Home
nakladatelství: JOTA s. r. o.
rok vydání: 2014
překlad: Vanda Senko Ohnisková

Čtrnáctileté June Elbusové zemře milovaný strýček, malíř Finn, na AIDS. Je rok 1987 a většina lidí má o této nemoci velmi mlhavé, a mnohdy velmi mylné představy. June je jiná než ostatní, má ráda středověk, má ráda les a vlky, a kdybyste se jí zeptali, čím chce být, odpověděla by, že sokolníkem. Se strýčkem Finnem odchází jediný člověk, o kterém si kdy June myslela, že jí rozumí, že ji dokonale chápe. Ale co když tomu tak není a June má kolem sebe mnohem víc lidí, kterým na ní záleží, než si kdy dokázala pomyslet?

     Řekni vlkům, že jsem doma je příběh o hledání sebe sama, o ztrácení a nacházení, o poutech, která nás váží k jiným lidem, ať chceme, či nechceme. Je to příběh o tom, že nikdy neexistuje jedna jediná pravda, jedno jediné správné rozhodnutí.

      Vypravěčkou je June, a vypráví nám svůj příběh se vší upřímností dospívající dívky. Jedna z mnoha věcí, které se mi na knize líbily, je právě způsob, jakým je vyprávěna. I nejsložitější myšlenky, pocity a dojmy jsou popsány jednoduše, ale výstižně. Povedená je například metafora o lidském životě jako tunelu, který se postupně zužuje a my máme zdánlivě čím dál menší rozsah možností, jak se svým životem naložit. Líbily se mi drobné detaily, kterými autorka popsala vztah June k ostatním, momenty a střípky vzpomínek, které dotvářely atmosféru a pomáhaly pochopit, co a proč se v životě June stalo. Líbil se mi například nápad s obrazem jako prostředkem komunikace, vlci jako symbol nebezpečí,a le zároveň odvahy jít svou vlastní cestou.

      Všechny postavy jsou velmi specifické, osobité a komplikované. Hlavně Junina matka, kterou stejně jako June chvíli nechápete, chvíli nenávidíte, abyste pak velkoryse pokývali hlavou a shovívavě se pousmáli nad vším, co udělala a řekla. Zajímavá je i sestra Greta, líbilo se mi, jak se postupně odkrývalo, že je vlastně celou dobu úplně jiná, než se jeví a než si |June myslí. Stejně tak Finn, jeho přítel Toby a samotná June. Vnímáte je jako plnohodnotné bytosti, nejen jako hrdiny knihy, snad proto, že nejsou dokonalé, nejsou černobílé, mají své přednosti, chmury, touhy, tajemství a sny, jako každý z nás.

      Děj je do jisté míry předvídatelný, zvláště co se týče vtahu s Tobym, přesto příběh ani chvíli nenudí, naopak, má neuvěřitelnou sílu vtáhnout vás a nepustit, dokud nedočtete poslední stránku. Konec je samozřejmě dojemný, ale ne patetický či sladkobolný, je to vlastně přirozené vyústění všeho, co se stalo předtím. Poselství příběhu je sám o sobě velmi prosté, ale přitom hluboké a navzdory nevyhnutelnému konci krásné: Když ztratíte jednoho přítele, občas nečekaně najdete jiného. A ne jednoho.

 

90%

Sebevraždy panen

autor: Jeffrey Eugenides

originální název: The Virgin Suicides
nakladatelství: Host
rok vydání: 2013
překlad: Martina Neradová

 

Jeffrey Eugenides ve svém debutovém románu zpracovává na první pohled bulvární téma: sebevraždy mladistvých. A nejde o sebevraždy ledajaké - v tomto případě postupně spáchá sebevraždu pět sester Lisbonových: Cecilia, Therese, Lux, Bonnie a Mary.

Příběh je zdánlivě prostý: nejmladší dcera Lisbonových, třináctiletá Cecilia, spáchá sebevraždu. Zbylé čtyři sestry jsou v šoku, nicméně život jde dál.... Dokud nejsou dcery pozvány na maturitní ples. Na jeden jediný večer je jim otevřena brána do světa obyčejných vrstevníků, do světa tajně upíjeného alkoholu, nesmělých objetí i vášnivých polibků. Vzápětí je brána opět přibouchnuta a uzamčena na sedm západů přísnou matkou, snažící se dcery chránit před zlým, zkaženým okolním světem. Dívky postupně chřadnou, stejně jako chátrá jejich dům, ulice, celé město, spějí k zániku i ony samy.

     Kniha je vyprávěna kolektivním vypravěčem v první osobě množného čísla. Oněmi vypravěči jsou chlapci ze sousedství. Jako pietní akt se rozhodli poskládat k sobě nostalgické vzpomínky na dívky, na okolnosti jejich smrti,  vše doplnili svědectvími zúčastněných osob a názory odborníků.  Před očima se vám tak vynořuje čím dál plastičtější obraz nešťastných sester, zejména Lux, ta dostává v knize nepoměrně více prostoru než její sestry. Nejspíš je to tím, že je ze sester nejméně pasivní a s izolací se rozhodla bojovat po svém. Vypravěči se snaží také vyzpovídat ze své fascinace, jež u nich dívky rozpoutaly. Pět sester Lisbonových totiž  na chlapce působí jako to přízračné zakázané ovoce - čím jsou vzdálenější a nedosažitelnější, tím víc jsou jimi fascinováni.

    V kontrastu s šokujícím námětem je zpracování knihy - kultivované, citlivé, nesnažící se o patos či naopak cynismus. Kniha má neskutečně silnou podmanivou atmosféru, něco, co vás nutí číst dál a dál, obracet stránku za stránkou. Snad touha dozvědět se proč, přičemž sám čtenář ví, že uspokojivá odpověď neexistuje.

     Eugenides je ceněn především díky románu Hermafrodit, za nějž získal Pulitzerovu cenu, ovšem už svou prvotinou prokázal nebývalou schopnost přikovat čtenáře k příběhu nezvyklým způsobem vyprávění, důrazem na detaily a neobvyklým námětem, jež ale není samoúčelný. Jediná má výtka tak směřuje k obálce - zatímco se Eugenides dokázal nesnížit k morbiditě, nevkusný motiv na obálce leží na samotném jejím dnu.

 

80 %

Myši

autor: Gordon  Reece
originální název: Mice
nakladatelství: JOTA s. r. o.
rok vydání: 2011
překlad: Dana Vlčková

 

       Šestnáctiletá Shelley a její matka jsou myši: bojácné, nenápadné, neprůbojné, defenzivní. Obě jsou tak ideálním terčem šikany, Shelley ze strany spolužaček, matka ze strany svého šéfa. Když se přestěhují do nového domu, zdá se, že starostem je konec. Obě se sžívají se svým novým domovem, budují nové tradice, léčí se ze svých ran na těle i na duši. Až do osudné noci...

        Román má podtitul Každému jednou dojde trpělivost - a opravdu, stačí jedna noc a z myší jsou kočky. S onou stěžejní scénou přerodu z kořisti v lovce ale přichází má největší výtka  - nevěřila jsem jedinému slovu, celá situace působila tak strašně nevěrohodně, přehnaně, neskutečně. Autor očividně potřeboval nějaký vyhrocený moment, aby napomohl spádu v ději, posunul své hrdinky tam, kde je chtěl mít, ovšem scéna je velmi, velmi špatně napsaná. A děje se tak vlastně po celou dobu - výborné pasáže, kdy si říkáte: jo, takhle nějak se asi skutečně cítily, tohle se mohlo stát, jsou střídány částmi, kdy si v duchu říkáte: co to kruci je? Nevadí mi zapojit fantazii, odstřihnout se od všední reality, ba naopak, při čtení si to vyloženě užívám, co mě ale irituje je logická nesouvislost, a té jsem si zde teda užila do sytosti.

     Román Myši naštěstí klame svým tělem - to, co na první pohled vypadá jako obyčejná detektivní jednohubka, je ve skutečnosti solidní snahou o sondu do duše oběti a tyrana vzývající k nesčetným otázkám. Kde je hranice mezi dobrem a zlem, co skutečně jsme - to, co si myslíme, že jsme, to, jak nás vidí ostatní, anebo, s odkazem na Shakespeara (a esej hlavní hrdinky o Macbethovi) - charakter nemáme, neboť nás utváří jen naše skutky? Hlavní hrdinky, Shelley a její matka, jsou totiž velmi zvláštními postavami vzbuzující ve čtenáři nejednoznačné emoce oscilující na hraně mezi lítostí a odporem.

      Ačkoli samotný děj románu je možná příliš přitažený za vlasy, rozhodně mu nelze upřít napínavost a atraktivita. Osobně jsme si užívala zapojení čtenáře do příběhu - spolu s Shelley jsem dedukovala, kde mohla nastat chyba, na co se zapomnělo, který detail matka přehlédla, a přemítala, jak to vše dopadne.

        

 

60 %

Analfabetka, která uměla počítat

autor: Jonas Jonasson
originální název: Analfabeten som kunde räkna
nakladatelství: Panteon
rok vydání: 2014
překlad: Luisa Robovská

     Švédský spisovatel a novinář Jonas Jonasson se po světě proslavil humoristickým románem Stoletý stařík, který vylezl z okna  a zmizel. Analfabetkou, která uměla počítat se pokouší na svůj úspěch navázat a jde na to s neprůstřelnou logikou: co fungovalo jednou, bude fungovat i napodruhé. Znovu se tudíž setkáváme s hrdinou, v tomto případě hrdinkou, zažívající situace ryze absurdní, s osobitým stylem vyprávění, s jemnou ironií, slovními hříčkami a nadhledem. A opět nechybí ani atomová bomba.

      Jihoafričanka Nombeko Mayeki vyrůstá v jihoafrickém slumu a živí se vynášením latrín. Nikdy nechodila do školy, přesto umí počítat. A výborně. Shodou náhod se dostane jako uklízečka do tajného jaderného programu. Na druhé straně země, ve Švédsku, žije Ingmar Qvist. Shodou okolností je to největší odpůrce švédské monarchie a největší odpůrce krále. K nenávisti ke královské rodině vychovává také své dva syny, identická dvojčata, Holgera a Holgera. U jednoho padne svérázná výchova na úrodnou půdu, u druhého nikoli. Shodou ještě větších náhod se Holger I. a Holger II., Nombeko, Celestine (Holgerova anarchistická přítelkyně, jejímž smyslem života je protestovat proti všemu a všem) a nadbytečná atomová bomba sejdou na jednom místě a začne série pokusů o předání této zbraně do správných rukou. Jako bonus dostaneme tři potrhlé Číňanky, neschopného inženýra alkoholika, amerického paranoidního hrnčíře, babičku hraběnku, agenty Mossadu, čínského prezidenta, švédského krále a premiéra.

 

Jonasson si dělal pramálo starostí s psychologickou propracovaností postav, tím méně s věrohodností svého příběhu, navzdory tomu je ale Analfabetka povedené oddychové čtení. Čtenář, který přistoupí na autorovu hru "vše je možné", si užije dostatek vtipných scén a situací.

 

Má oblíbená slovní hříčka z knihy:

Nebo na Gustava III., který se šel rozptýlit na maškarní ples a byl zastřelen. Rozptýlení se ovšem nekonalo, jelikož tehdy se ještě pohřbívalo do země.

 

 

 

 

Eleanor & Park

autor: Rainbow Rowellová
originální název: Eleanor & Park
nakladatelství: Yoli (Euromedia Group)
rok vydání: 2014
překlad: Jana Kunová

 Rok 1986, Eleanor, zrzavá, obézní, bláznivě oblečená a věčně zamračená, jejíž rodinné zázemí se podobá peklu, nastoupí jednoho srpnového dne do školního autobusu. Tam si přisedne  k Parkovi, napůl Asiatovi, milovníku dobré hudby a komiksů, žijícímu v rodině jako z katalogu. Rozdílnější dvojici abyste pohledali. Přesto se ti dva krůček po krůčku sblíží natolik, že jsou spolu schopni bojovat se všemi překážkami, které se jejich vtahu staví do cesty. A že jich není málo.

 

Román je vyprávěn střídavě z pohledu Parka i Eleanor, a je vyprávěn bravurně. S velkou dávkou citu i upřímnosti, čtivě  a zajímavě. Líbily se mi všechny ty drobné detaily, kterými dokázala autorka vyjádřit hloubku jejich citu. A víte, líbil se mi i ten konec nekonec,  když nad tím totiž přemýšlím, jakékoli jiné zakončení by mě asi zklamalo. Osvěžující bylo i to, že hlavní hrdinové nebyli dokonalí, byli opravdoví. Když už jsem začala chválit, musím zmínit také českou verzi obálky - je minimalistická, přesná, nepřeslazená, stylová.

 

Eleanor a Park je netradičním příběhem o lásce, která přijde tak nečekaně, že působí skoro jako zázrak, jako kouzlo, ale je tak upřímná a skutečná, že nepotřebuje velká patetická gesta. Rainbow Rowellovou jsem dosud neznala a nic od ní nečetla, ale musím před ní smeknout. Povedlo se jí napsat román o vztahu dvou středoškoláků, který nepůsobí ani chvíli vyumělkovaně, trapně, přehnaně. Při čtení milostných scén jsem neměla chuť protočit panenky, ale naopak jsem se shovívavě culila a dojatě vzdychala. Povedlo se jí přenést mě zpět do pubertálních let, kdy měl člověk pocit, že všichni ostatní jsou hezčí, hubenější, pohodovější, sebevědomější a lépe oblečení, a kdy bylo nejlepší taktikou přizpůsobit se a moc nevyčuhovat z davu. Myslím si, že české školy sice nejsou takovou džunglí jako ty americké, ale svá traumata si v dospívání prožil asi každý.

100%

 

Ta druhá zapisovatelka

autor: Suzanne Rindellová
originální název: The Other Typist
nakladatelství: JOTA, s.r.o.
rok vydání: 2013
překlad: Naďa Funioková

Tento román osciluje mezi detektivkou, satirou, psychologickým románem a zpovědí. Ať je, čím je, jednoznačně má ale styl a nápad.

         Povedená prvotina americké autorky nás zavede do New Yorku do roku 1924. Veskrze obyčejná, až nudná Rose Bakerová pracuje jako stenotypistka na policejní stanici. Zapisuje výpovědi zlodějů, vrahů a násilníků. Platonicky miluje svého nadřízeného seržanta a opovrhuje poručíkem.  Její život zásadně změní Odalie Lazareová, krásná, fascinující, charismatická, okouzlující.  Rose v nové kolegyni konečně najde přítelkyni, v jejímž slunečním svitu se může vyhřívat a k níž může vzhlížet. Anebo ne?

      Příběh vypráví samotná Rose a její způsob podání je také jednou z předností románu. Je zároveň  ostrá jako břitva, všímavá, upřímná, důsledná. Bohužel ale vidí to, co vidět chce, a naopak ignoruje zcela zřejmá fakta. Její smysl pro pořádek a spravedlnost je rovněž diskutabilní.     

           Kniha je velmi, velmi čtivá. Ačkoli se z hlediska děje nic převratného  nekoná, spisovatelčino vypravěčství udrží čtenáře v pozornosti až do poslední stránky. Rindellová sází na čtenářovu zvědavost - několikrát předešle, že se "něco" stalo, mluví o jakési tajemné, zničující události s nevratnými důsledky. A vy chcete vědět víc. Osobně jsem si čtení jednoduše užívala. Rose jsem občas litovala, občas se nad ní pousmála, občas měla chuť s ní zatřást (zvláště při scénách se seržantem), ale většinu času ji zcela chápala. Člověk se občas zkrátka nechá zmámit, zlákat, okouzlit, zaslepit. Jenže to jsem ještě netušila, co na mě čeká v samotném závěru - na knize zvláště oceňuji fakt, že vše, co jsem si o Rose a Odalii myslela, dokázala autorka jedinou větou obrátit naruby.

 

 

80%

    

Vypravěčka

autor: Jodi Picoultová
originální název: The Storyteller
nakladatelství: Ikar
rok vydání: 2014
překlad: Ivana Nuhlíčková

Kdysi jsem si z internetového knihkupectví objednala tři knihy Jodi Picoult: Desátý kruh, Je to i můj život a Prostá pravda. Motivy byly dva - knihy byly za levný peníz a u filmu natočeném podle jedné z nich, v originále My sister´s keeper, jsem si krásně poplakala. Navzdory tomu jsem ani jednu z knih nikdy neotevřela. První knihou této autorky, kterou jsem přečetla, je tedy Vypravěčka.

Zaujala mě už krásná obálka, rozhodující ale bylo zjištění, že jedním z témat je holocaust. To já totiž můžu, ve všech podobách. Nějakým masochistickým, zvrhlým způsobem mě totiž toto téma neuvěřitelně fascinuje. Po Pianistovi, Deníku Anny Frankové, Dívčím orchestru, Krabici živých, Osvětimské knihovnici a knihám, které jsem četla ještě jako puberťačka - kdybych měla zemřít, než se probudím a Jiskře života, je Vypravěčka další v řadě knih s koncentráčnickou tematikou.

Druhá světová válka je ale pouze jedním dílkem poměrně spletitého celku. Mladá pekařka Sage se seznámí s pětadevadesátiletým Josefem, Ten ji žádá, aby mu pomohla zemřít. Josef totiž není tím, za koho se přes padesát let vydává, je to bývalý příslušník SS, strážce ženské části Osvětimi. Sage kontaktuje Lea Steina pracujícího na odboru ministerstva spravedlnosti pro lidská práva, aby ji pomohl najít pravdu o Josefově minulosti. Nejdůležitějším svědkem vyšetřování Josefových nacistických zločinů je ale Sageina babička Minka, která Osvětim přežila. 

Právě část vyprávěná Minkou mě ke knize přikovala, navzdory tomu, že jsem podobných příběhů četla spousty. O koncentračních táborech, holocaustu, mučení a zabíjení by se mělo mluvit stále, lidstvo rádo zapomíná. A Minčin příběh nemůže nikoho nechat klidným - je krutý, krásný, dojemný, drsný, motivující. Četla jsem se zatajeným dechem, později slzami v očích. Nevnímala jsem, že mě z několikahodinového hrbení se nad knihou bolí záda, nemohla jsem zkrátka přestat číst. Ona je tou vypravěčkou s velkým V - a to nejen symbolicky, součástí knihy je totiž také pohádkový příběh o zakázané lásce mezi dívkou a upírem, jeho autorkou je právě Minka. Svá tajemství a běsi má také Sage, je to rozporuplná, zajímavá postava, musím ale přiznat, že mi její problémy a komplexy vzhledem k tomu, co musela prožít Minka, připadaly povrchní a nedůležité.  Josef je kapitola sama o sobě, jeho minulost je jako černý hábit, který nelze sundat, jako Kainovo znamení. Ať udělá či půjde kamkoli, vždy si ji s sebou ponese. 

Ačkoli mě Minčin příběh "dostal", ne vše se mi líbilo na sto procent. Chvílemi se mi zdálo, že se autorka snaží honit příliš zajíců najednou -  Osvětim, víra, pocity viny a touha po odpuštění, komplikované milostné a rodinné vztahy, smrt matky atd. Na jednu knihu toto bylo až až. nadbytečná mi přišla také milostná linka mezi Sage a Leem. Co se týče samotného konce, možná jsem pozornější posluchačka než Sage, nicméně ono šokující odhalení pro mne šokující nebylo ani zdaleka. 

Vypravěčka je jako celek velmi čtivá, přitom ne jednoduchá. Vybízí k mnoha otázkám a poskytuje spoustu podnětů k zamyšlení. Zjistíte, že mezi dobrem a zlem je velmi tenká hranice. A možná taky zjistíte, že vaše problémy jsou v porovnání s problémy jiných vlastně nicotné.

Vypravěčka mě jednoznačně navnadila k přečtení dalších knih Jodi Picoultové, beztak se na ně v mých policích snáší prach už zbytečně dlouho.

90 %

Pravda o případu Harryho Queberta

autor: Joël Dicker
originální název: La vérité sur l´affaire Harry Quebert
nakladatelství: Argo, www.argo.cz
rok vydání: 2013
překlad: Michala Marková

"Jak dlouho trvá napsat knihu, Harry?"

"To je různé."

 "A na čem to závisí?"

"Na všem." 

30. srpna 1975 zmizela v malém americkém městečku Aurora patnáctiletá Nola Kellerganová. Po více než třiceti letech je její tělo náhodně objeveno na pozemku patřícímu slavnému spisovateli Harrymu Quebertovi. Z analýzy těla vyplyne, že Nola byla zavražděna. Spolu s ostatky je nalezen také rukopis autorova slavného románu Kořeny zla a on se stává hlavním podezřelým. Na pomoc Harrymu přijíždí jeho bývalý žák a přítel, Marcus Goldman, mladá literární hvězda. Marcus se pouští do pátrání a postupně zjišťuje pravdu o tom, co se v létě 1975 skutečně stalo.

 

Označit tuto knihu za detektivní román by bylo velmi nedostatečné, v knize totiž naleznete mnohem víc než jen pátrání po pachateli. Každá postava má svou minulost a své tajemství, díky tomu se v knize skrývá  krom kriminální linie také příběh o neobvyklém přátelství, nevšední milostný vztah, příběh viny a snahy o vykoupení, příběh o dlouho skrývaném tajemství a o tom, že pravda se někdy skrývá pod mnoha vrstvami dobře míněných lží.

Hlavními postavami jsou dva spisovatelé, Harry a Marcus. Harry zastává v jejich vztahu pozici mentora a rádce, to díky němu je Marcus tím, kým je. Marcus momentálně trpí tvůrčí krizí, pátráním tedy zabíjí dvě mouchy jednou ranou - pomáhá svému příteli a zároveň sbírá podklady ke své nové knize. Marcus je zároveň hlavním vypravěčem příběhu - ovšem ne jediným. Děj je často narušován retrospektivními návraty do minulosti, vypravěči se tedy střídají a mění podle toho, kdo byl přímým účastníkem či pozorovatelem scény, kterou popisuje. Stává se tak, že jedna scéna je nahlížena a vyprávěna z pohledu více osob, vyznění se tedy mění podle toho, jak kdo danou chvíli prožíval. Jako čtenáři si tedy nemůžeme být nikdy jisti, zda čteme objektivní pravdu, nebo jen to, co vypravěč chce, abychom věděli. Charaktery nejen Harryho a Marcuse, ale mnoha dalších postav, obyvatel na první pohled obyčejného maloměsta, jsou hlavními přednostmi románu, postavy jsou totiž všechno, jen ne černobílé. Během čtení jsem několikrát změnila názor na většinu hrdinů, nejzajímavější mi přišla právě oběť - Nola Kellerganová.

Kniha není zcela dokonalá, zvláště její detektivní linka - leccos je velmi přehnané (například vyhánění ďábla), podezřelí se střídají jako na běžícím páse, aby se nakonec vrahem ukázal někdo, koho byste rozhodně netipovali, některé momenty jsou zbytečně melodramatické a působí vykonstruovaně, nicméně jako celek mohu říci, že fungovala beze zbytku. Čtenáře vtáhne do děje, posledních 200 stran jsem se doslova nemohla odtrhnout, touha dozvědět se pravdu mě popoháněla stále kupředu až k překvapivému finále.

Dlouhé knihy na dlouhé večery

Co si přečíst na podzim a v zimě, v době dlouhých večerů? Přece něco dostatečně dlouhého...

1. Jdi za zeleným světlem, Edvard Valenta, 575 stran - příběh spisovatele, zklamaného a zatrpklého Karla Šimona, který se na sklonku druhé světové přijíždí na venkov schovat před světem, a místo toho najde v tomto světě konečně své místo. Netradiční forma (střídání ich a er formy), psychologická propracovanost, dějová nápaditost (osobně mě zvláště zaujal příběh manžela paní Steinové), překvapivý konec. A taky román o tom, že nikdy nevíte, kdy se vám do života připlete láska, a že nikdy nevíte, kdy se vám do života připlete smrt.
2. Pravidla moštárny, John Irving, 624 stran - dle mého jedna z nejlepších knih Johna Irvinga (spolu se Světem podle Garpa), jedna postava lepší než druhá, v čele s doktorem Larchem, Homerem Wellsem, Candy Kendallovou, nechybí skvěle popsané prostředí dětského domova, moštárny a typická irvingovská témata - práva žen, zneužívání, nevěra, rodičovství.
3. Krabice živých, Norbert Frýd, 448 - mužský pracovní tábor v Německu, podzim 1944, výborná charakteristika vězňů i věznitelů a kartotéka znamenající život.
4. Zlodějka, Sarah Waters, 534 stran - Anglie v 19. století a román, kde nic není takové, jako se zdálo být, a nikdo není tím, za koho se vydával. Miluju hlavně tu střední část, kde se příběh zlomí, vy sice celou dobu tušíte, že se něco podobného stane, ale přesto čtete s otevřenou pusou.
5. Třináct měsíců, David Mitchell, 360 stran - možná se někdy dostanu i k Atlasu mraků (viděna filmová verze), nicméně tuhle knihu mohu jen doporučit. Příběh koktajícího chlapce, jehož život sledujeme v měsíčních úsecích, díky čemuž je dán velký prostor čtenářově fantazii a důvtipu - co se stalo mezi jednotlivými kapitolami si jednoduše musíte domyslet.
6. Temno, Alois Jirásek, 637 stran- bez mučení přiznám, že k přečtení tohoto díla jsem byla přinucena na vysoké škole, sama bych po knize asi nesáhla, Jirásek mě nikdy moc nebral. O to větší mě čekalo překvapení - je tam totiž všechno - láska, nenávist, zlo, dobro, navíc skvěle popsána doba baroka, zhoubná síla fanatismu. Opět jedna z celé řady knih o tom, že jedinec nemá proti systému absolutně šanci. Přiznání č. 2 - i slza mi při čtení ukápla :-)
7. Dracula, Bram Stoker, 646 stran - kam se hrabe Stmívání, Upíří deníky, Pravá krev a všechny rádoby upíří příběhy na tuto klasiku. Bez nadsázky mohu říct, že jsem se při čtení bála.
8. Černobílý svět, Kathryn Stockettová, 405 stran - miluju příběhy vyprávěné více postavami, miluju knihy, které se čtou samy a nejsou hloupé ani prvoplánové (ano, je to o rasismus, nicméně se vás nesnaží přesvědčovat o své jediné pravdě). Vy tuhle budete milovat taky. PS: Špatná není ani filmová verze s Emmou Stone ;-)
9. Pokání, Ian McEwan, 328 stran - od McEwana jsme přečetla celou řádku knih - Betonovou zahradu, Černé psy, Solar, Na chesilské pláži, doma mám nachystáno k přečtení Dítě v pravý čas. Pro McEwana mám zkrátka slabost. Ovšem Pokání je a bude pro mě osobně nepřekonatelné mistrovské dílo, postavami, zápletkou, myšlenkou, způsobem vyprávění - vším je kniha výjimečná. Pro mě osobně nejlepší McEwan.
10. Nepohodlný, John Le Carré, 493 stran - bude to znít jako oxymóron, ale nepříhodnější označení mi pro tuto knihu přijde "dojemná detektivka", je tam láska a vášeň, je tam hon na zločince, africká chudoba, arogance farmaceutických společností, pátrání po pravdě. Nešlo se odtrhnout.

Knihy s překvapením

Jsou knihy, po kterých člověk sáhne záměrně, mají výborné recenze, stoprocentní hodnocení na všech možných databázích, točí se podle nich filmy. A vy s troškou rozčarování marně hledáte to "něco", co z knihy dělá onen skvost. A nenacházíte to... Pak jsou knihy, které otevřete bez nějakého zvláštního důvodu, možná vás zaujal název, možná obálka, možná vůbec nic. Začtete se a nestačíte zírat. Které knihy příjemně překvapily mě? Nepřekvapivě sedm  z nich je zasazeno do druhé světové, pro toto období mám slabost (jestli ne rovnou úchylku:-)

1. Jakuba Katalpa - Němci

Prostě si tak ležela v regále s označením Nové knihy, anotace na obálce nevypadala nejhůř...pak už následovalo jen okouzlení příběhem, jazykem, atmosférou...

2. Květa Legátová - Želary

Hned na úvod, aby bylo jasno - knihy povídek Želary nemá s filmem s Aňou Geislerovou nic společného - pokud si chcete přečíst příběh členky odboje, ukryté v horách před gestapem a zjišťující, že její muž Jozko je chlap s velkým CH, sáhněte po novele Jozova Hanule. Želary jsou geniálně napsané povídky, jejich čtení je jako spojování dílků puzzle, postupně se vám před očima vynoří celistvý plastický obraz obyvatel horské vesničky Želary, spjatých láskou, vášní, nenávistí, žárlivostí, touhou, dobrem i zlem. A zase jednou si uvědomíte, jak je ta čeština nádherná, když se to s ní umí.

3. Tessa de Loo - Dvojčata

Příběh dvojčat, dívek, jež musela jít každá svou cestou, prožít válku na opačných stranách barikády, až se jednoho dne ty cesty zase sešly, se čte sám. Vy si sedněte do zahrady a vychutnávejte si tu vypravěčskou nádheru.

4. Petra Procházková - Frišta

Příběh afgánské ženy, která získá trošku neobvyklého přítele, syna, spřízněnou duši v jednom. Překvapivě i vtipné.

5. Ota Filip - Cesta ke hřbitovu

Tuhle knihu jsme přečíst musela, kvůli referátu do školy, dobrovolně jsem si ji pak dala ještě dvakrát. Příběh inspirovaný skutečnými životními zkušenostmi autora o rodičích, kteří nejsou schopni jako rodiče fungovat, o kolaborantství, o zradě, o slabosti, o tom, jak někdy musíte dospět zatraceně rychle. A všechny cesty vlastně vedou na hřbitov.

6. Kate Atkinson - Neuzavřené případy

Čtyři detektivní příběhy, které jsou vlastně příběhem jedním. Chvilkama jsem četla s otevřenou pusou.

7. Paulina Simons - Měděný jezdec

Tuhle jsem otevírala trošku s despektem a říkala si, bože, to zase bude lááásky. Začala jsme číst večer a tu noc se moc nevyspala, nešlo se odtrhnout. Ano, je tam láska a taky hodně sexu - ale je to sakra dobře napsané. Navíc ty scény utrpení lidí v Leningradě, hladovějících, mrznoucích, hromadně umírajících, stojí rozhodně za to. Doporučuju číst v zimě - už si nikdy nebudete stěžovat, že je kosa:-)

8. Kateřina Tučková - Vyhnání Gerty Schnirch

Chudák Gerta, pořád tak trpěla. Nádherně napsáno, pokud vás nechytí za srdce scény z pochodu, nejste člověk.

9. Marcus Zusak - Zlodějka knih

Hrdě se prohlašuji za jednoho z objevitelů této nádhery, četla jsem ji pár let zpátky, nezprofanovanou filmem, v době, kdy na ni nebyla fronta a v knihovnách jste nečekali, až se konečně dostane na vaši rezervaci. Četla jsem ji všude, doma, v autobuse, na zastávce, o přestávce. Až vám bude něco vyprávět smrt, pečlivě poslouchejte, má co říct.

10. Fania Fenelon - Dívčí orchestr

Kniha o tom, jak a proč v Osvětimi fungoval orchestr složený z žen. A jak a proč přežít, když to skoro nejde...

V seznamu nejsou knihy, které jsou výborné, ale u kterých jsem to tak nějak předpokládala.