Losos v kaluži

autor: Markéta Lukášková

Recenze na knihy píšu buďto hned po přečtení knihy, nebo vůbec. Prvotina Markéty Lukáškové byla výjimkou, s napsáním svého hodnocení jsem si dala na čas, nebo bych měla spíše říct, dala jsem si čas - čas zjistit, zda mé prvotní dojmy přetrvají, zda není moje nelibost jen výsledkem momentálního rozpoložení. Z knihy jsem totiž byla nebývale rozpačitá, pocit spokojenosti u některých pasáží se neustále střídal s pocitem, že něco je špatně. 

Hrdinkou Lososa v kaluži je šestadvacetiletá Barbora, překladatelka, kterou zastihneme v ne úplně šťastné chvíli - zemřela jí babička, jež ji vychovávala, a ona se musí nejen vyrovnat s jejím odchodem, ale také vyřešit dilema ohledně svého nefunkčního vztahu s přítelem Václavem. Barbora je zároveň jednou z vypravěček příběhu. Barbora je hrdinka, jejíž nejvýraznější charakterovou vlastností je vymezování se. Ona není taková jako ostatní, ona se nechová jako ostatní, ona není taková a ona není maková. Nemůžu se zbavit dojmu, že svou hrdinku autorka vytvořila s cílem zprostředkovaně zkritizovat všechno a všechny. Barbora se cynicky vyjadřuje (rozuměj rýpne si) k mezilidským vztahům, současným trendům, životnímu stylu, způsobu oblékání, randění i cestování a mnoha dalším tématům. Druhou hrdinkou a zároveň vypravěčkou, jejíž pasáže se střídají s těmi Barbořinými, je její babička Milada. Postava mnohem sympatičtější, milejší. Milada se snaží postrčit pragmatickou vnučku ke správným rozhodnutím pomocí znamení seslaných z nebe. Představa nebe je jeden z největších kladů knihy a musím uznat, že se mi moc líbila. Kdyby se Milada ocitla na vznášejícím se obláčku, asi bych knihu zaklapla už na straně dvacet.  

Stěžejním tématem příběhu jsou mezilidské, hlavně rodinné vztahy. Bára nepochází ze zrovna idylických poměrů, po smrti babičky je jejím jediným příbuzným strýc, kterého roky neviděla. Téma určitě zajímavé, bohužel je jednak zpracováno velmi povrchně, jednak je zasazeno do tak prostinkého příběhu, že by jeden zaplakal. Jako by autorka pozapomněla, že kniha by měly mít i děj. Když už se o nějakou dějovou odbočku pokusí (například Bářina vánoční dovolená)), skončí ve slepé uličce. Četla jsem si na knihu několik recenzí jiných knižních blogerek a velmi často je vyzdvihování čtivost knihy. I já ji zvládla přelouskat za dva dny, a to i v každodenním frmolu se dvěma malými dětmi, na rozdíl od ostatních si ale nemyslím, že by to bylo zásluhou kdovíjaké čtivosti, ale spíše tím, že během čtení tak nějak nebylo nad čím přemýšlet (Václavovy úmysly jsem odhadla asi o deset stránek dřív než hrdinka). Závěr knihy a zvláště scéna s bytem a pohlednicí, je velmi odbytý a nedotažený. Působí dojmem, že už to chtěla mít autorka za sebou a jít na pivo.  

Za co si autorka zaslouží velkou pochvalu je jazyk, Bářina spontánní mluva naprosto dokonale odpovídá moderní mladé ženě, včetně anglicismů a hovorových slov. Milada zastupuje co do řeči spisovnější a kultivovanější protějšek. Škoda, že forma zvítězila nad obsahem, který je v podstatě redukován na dilema: rozejít se - nerozejít. 

Ještě dodatek: Lukášková by měla jít nafackovat korektorce, pravopisné skvosty typu "na fotografiích byly spolužáci", zapomenuté čárky před a tak v důsledkovém poměru apod. totiž jen potvrdily můj dojem uspěchanosti a odbytosti. 

50 %

Hana aneb Kolik bolesti unese lidská duše

Alena Mornštajnová

Hana je výborná. Můj čtenářský vkus se s tím většinovým docela často mine, u Hany ale musím se všemi nadšenými recenzemi souhlasit. Je to jedna z těch výjimečných knih, které vám zůstanou v hlavě ještě dlouho po dočtení poslední stránky. Pokud nevíte, co s dlouhými podzimními večery, popřípadě co darovat/ přát si pod stromeček, doporučuji Hanu všema deseti. Mornštajnová na mě udělala dobrý dojem už Slepou mapou, více zde, Hanou se mi trefila přímo do srdce. 

Kouzlo knihy tkví především v silném neobvyklém příběhu. Vlastně nám nabízí příběhy hned dva. První se týká devítileté Miry. Mira neuposlechne zákaz maminky a přijde trest. Trest, který jí navždy změní život (vlastně jí ten život zachrání, ale nechci moc prozrazovat). Druhá část knihy nám rozkrývá osudy její podivínské zamlklé tety Hany. Hana pochází z židovské rodiny, což ji samo o sobě v době nadcházející války předurčuje k utrpení. Hana ale navíc svými rozhodnutími a činy nevědomky ovlivní osud nejen svůj, ale v podstatě celé rodiny. 

Knihy o druhé světové válce ve mně vyvolávají skoro vždy zvláštní pocit - ten spočívá v tom, že já jakožto čtenář narozený r. 1982 na rozdíl od postav prožívajících ono období vím, co přijde. Což mi ale nebrání s postavami soucítit, držet jim palce, doufat ve šťastný konec. U Hany jsem taktéž prožívala  osudy všech protagonistů, v duchu jsem jednotlivé postavy pobízela, odrazovala, nenáviděla i litovala, a pokaždé byla dojata či zklamaná, když se dějová linka neodvíjela tak, jak jsem postavám přála. Často si u takových knih představuju, jak bych se v podobné situaci zachovala já - samozřejmě bych byla neohroženou hrdinkou protifašistického odboje :-)

Mornštajnová se příběhem nenechala unést k nějakým laciným stylistickým gestům, nechala jej prostě vyznít tak, jak si zasloužil. (Kéž by se podobného principu držela i Denemarková a nenechala se při psaní Peněz od Hitlera zaslepit svým metaforickým uměním.) Navíc děj doslova odsýpá, nenašla bych část, která by mě nudila, naopak by mi vůbec nevadilo, kdyby byla kniha ještě o pár desítek stran delší.   Líbí se mi také, s jakou doslova láskou a  shovívavostí Mornštajnová své postavy pojímá, s jakou lehkostí popíše i sebemenší duševní záchvěv, že i u postav dejme tomu záporných cítíme jakousi mateřskou laskavost, s jakou na ně autorka pohlíží. 

Podtrženo sečteno, Hana je jednou z nejlepších knih, které jsem letos přečetla. 

Copatá máma aneb agitka pro náctileté

autor: Barbora Bečvářová

Barbora Bečvářová píše blog Nevyléčitelná optimistka , který čtu moc ráda. Tato matka tří dětí působí moc sympaticky, mile a normálně, a i když se s ní lecčem ohledně výchovy úplně neshodnu, její názory respektuju a nad jejími postřehy přemýšlím. Knihu o devatenáctileté nečekaně těhotné maturantce Lucii jsem otevírala s velkou chutí... a ještě radši jsem ji po přečtení zase zavřela. 

Na fotkách je Bára Bečvářová vždy vysmátá, v příspěvcích vtipná. Asi proto jsem se domnívala, že její kniha Copatá máma bude taktéž vtipná, milá, psaná s nadsázkou. Nebyla. Dobře, dva tři momenty, kdy se mi zvedly koutky, bych asi našla, ale autorčin smysl pro humor zůstal tentokrát nevyužit. Kniha nebyla vtipná, nebyla ale ani dojemná, napínavá, poučná, nebyla nic. Poté, co jsem zkritizovala knihu Veroniky Hurdové alias Krkavčí matky zde, to vypadá, že mám na slavné blogující matky spadeno, ale tak to opravdu není. Jen nějak nedokážu skrýt své zklamání.

Copatá máma se čte dobře, kratičké několikastránkové kapitoly (s akčním batoletem je obzvlášť oceníte) rychle ubíhají, po celou dobu jsem ale čekala na nějakou zápletku, která děj posune, povýší. Nestalo se. Snad jediný výraznější konflikt se týká Luciina smíření s otcem, ale i zde kloužeme po povrchu a vše se vyřeší přesně tak, jak čekáme. Jsem si vědoma, že kniha je primárně určena náctiletému publiku, ale i takové knihy přece mohou mít myšlenku, hloubku, něco, co vás zasáhne. Jistě, hlavní hrdinka projde poměrně radikálním vývojem, musí se vyrovnat s novou životní situací, ale všechno se to děje jakoby samo, každý problém je hladce vyřešen, stačí si zameditovat. 

Mám pocit, že literární ambice musely ustoupit autorčinu agitačnímu záměru - propagovat svůj přístup k těhotenství, porodu, mateřství. Hodně mi vadil například despekt, s jakým je v knize nahlíženo na doktory a nemocniční personál. Netvrdím, že jsou lékaři všemocní, ale pasáž, kdy nezralá nezkušená prvorodička uvažuje nad domácím porodem, protože si přece správný průběh porodu načetla, na mě byla už moc. Ať si každý rodí, jak uzná za vhodné, ale na toto očividné podsouvání jediného správného  přístupu k mateřství už jsem alergická, a úroveň knihy, která už tak nemá po literární stránce co nabídnout, v mých očích ještě víc klesá. 

PS: Kniha má opravdu hezkou obálku :-)

Slepá mapa

autor: Alena Mornštajnová

nakladatelství: Host

rok vydání: 2013

 Na knihu Aleny Mornštajnové jsem narazila náhodou v knihovně, při hledání úplně jiného titulu. Knihu jsem otevřela už v knihovně a přelétla první věty: 

 Toho dne se přihodilo víc věcí než jindy za celý týden. Konečně dorazilo uhlí, Alžbětu navštívili dva podivní muži a paní Králová opět promluvila. Všechny události byly důležité a vedly k mému narození, ale jen o jediné z nich se dá říct, že byla šťastná. 

Věty ve mně vyvolaly množství otázek a já se rozhodla svou zvědavost ukojit. 

Středobodem románu jsou tři ženy, Anna, Alžběta a Anežka. Jednak každá z nich zastupuje jednu generaci, jednak lidský charakter a v neposlední řadě dějinnou etapu. Zatímco babička, veselá a milující Anna, prožívá první světovou válku, málomluvná a uzavřená dcera Alžběta druhou světovou a nástup komunismu, melancholická vnučka Anežka žije v období totality. Jejich životy jsou tak ovlivňovány nejen osobními starostmi a radostmi, ale také historickými událostmi.

Osobně mě nejvíce zaujala poslední část patřící Anežce. Možná je to tím, že vypravěčkou svého příběhu je ona sama, možná tím, že její příběh je sám o sobě neuvěřitelný. A neuvěřitelně lidský. Ne že by vyprávění o Anně a Alžbětě zajímavé nebylo, ale až podání v první osobě mě dokázalo do děje patřičně vtáhnout. 

Mornštajnová píše velmi lehkým, řekla bych až svěžím jazykem. Obejde se bez zbytečných ozdůbek a metafor, věty jsou příjemně dlouhé a text rychle plyne. Kompozice románu připomíná řeku s mnoha slepými rameny - hlavní kostra příběhu (osudy tří žen tří generací) je protkána mnoha odbočkami a vedlejšími epizodami soustřeďujícími se na ostatní více či méně důležité postavy. Trošku mě mrzelo, že většinu prostoru získala Alžběta a její osud, chápu, že druhá světová válka je dodnes velmi nosné téma, ale během čtení jsme měla pocit, jako by se autorka tak trochu točila v kruhu a odmítla tuto etapu opustit, dokud nevyčerpá všechny možnosti - odboj, holocaust, popravy, kolaborantství, odsuny,... ze všeho je tady kousek.  

Úkolu vypodobnit v podstatě celé dějiny Československa na osudech jedné obyčejné rodiny se autorka zhostila s nebývalou lehkostí a odvahou, člověk by až nevěřil, že se jedná o její románový debut. Svou ságu zaplnila spoustou zajímavých osob, od ústředních hrdinek po vedlejší postavy, román tak vytváří plastickou a nebývale čtivou mozaiku různorodých lidských osudů a charakterů. Hrdinky a hrdinové si tady prožívají své obyčejné strasti a slasti, nevykonávají nic, co by se kdovíjak zapsalo do dějin, a přesto (nebo možná právě proto) máte pocit, že takhle nějak to v té době asi bylo a prožíváte vše naplno s nimi. 

Nevím, zda tímto románem chtěla Mornštajnová předat nějaké poselství, možná ukázat, že se žilo, radovalo, milovalo, nenávidělo, žárlilo, zklamávalo, donášelo, zrazovalo, loučilo a setkávalo v jakékoli době, že ten život je hlavně o nás, o  obyčejných lidech. 

Pod sněhem

autor: Petra Soukupová
nakladatelství: Host
rok vydání: 2015

Recenzi na tuto knihu jsem zveřejnila také na stránkách knihkupectví beletrie.eu.

http://www.beletrie.eu/knihy/pod-snehem.html.

Když už si objednávám knihy, tak odtud. Ohromný výběr, optimální ceny, doma to mám, než bych řekla švec.

Petra Soukupová dobře ví, že velká dramata se neodehrávají jen při mimořádných událostech, ale právě v nejběžnějších a nejobyčejnějších situacích. Stačí tedy do jednoho auta naložit tři povahově naprosto odlišné ženy: sestry Olgu, Blanku a Kristýnu, čtyři děti, psa a vyslat je na cestu k rodičům oslavit otcovy narozeniny.

 

Spisovatelce se takřka akrobaticky podařilo vybalancovat charaktery našich tří hrdinek, každá má svou pravdu, své starosti a radosti, své pro a proti. Čtenář tak nefandí nikomu a zároveň fandí všem.
Na povrch postupně vyplývají nevyřčené křivdy, závist, žárlivost a nepochopení. Hádka stíhá hádku, téměř žádný úkon se neobejde bez konfliktu, vždy znovu a znovu se objevuje něco, co lze ostatním vyčíst, co lze kritizovat, proč se pohádat. A to je dle mého kámen úrazu – to, co čtenáře baví na začátku, se postupně stává jakousi rutinou, nudou táhnoucí se odnikud nikam. Nejzajímavější postavou se tak paradoxně stává matka Marie, jejíž vzpomínky a později myšlenky příběh doplňují a posouvají do jiné roviny. Tam, kde jsou sestry zaslepeny vlastním světem, vlastním bojem, tam si matka zachovává klid a nadhled. Velmi by mě zajímal mužský pohled na věc, neboť, přiznejme si, právě muži a vztahy jsou jedním z nejčastějších důvodů závisti, zloby, sporů a konfliktů žen a dívek, a nemusí se jednat jen o vztahy partnerské. Promlouvat mužské hrdiny bohužel autorka nenechala, na druhou stranu je tak na čtenáři, aby vydedukoval a domyslel to, co i hrdinkám zůstává utajeno

Zvláštní pozornost si zaslouží jazyková stránka románu. Číst tento text bylo jako plavit se rozbouřenou řekou - slova, věty, souvětí se na vás valí přirozeně a nenuceně v nekonečném, velmi čtivém proudu. Střídání vypravěčů a vypravěčských hledisek, pikantní rozpor mezi tím, co sestry opravdu vyřkly, a tím, co si jen myslely, jen dodávalo na zajímavosti a znovu dokazovalo, že ženský svět je opravdu komplikovaný.

Situace popsané v knize jsou čtenáři (a hlavně čtenářkám) občas až nepříjemně povědomé, Soukupová znovu potvrzuje vypravěčský a pozorovatelský talent, knihu je radost číst. Chyběla mi ovšem nějaká katarze, nějaké vyústění, vysvobození z nekonečného cyklu sporů a „dusna“.