Hana aneb Kolik bolesti unese lidská duše

Alena Mornštajnová

Hana je výborná. Můj čtenářský vkus se s tím většinovým docela často mine, u Hany ale musím se všemi nadšenými recenzemi souhlasit. Je to jedna z těch výjimečných knih, které vám zůstanou v hlavě ještě dlouho po dočtení poslední stránky. Pokud nevíte, co s dlouhými podzimními večery, popřípadě co darovat/ přát si pod stromeček, doporučuji Hanu všema deseti. Mornštajnová na mě udělala dobrý dojem už Slepou mapou, více zde, Hanou se mi trefila přímo do srdce. 

Kouzlo knihy tkví především v silném neobvyklém příběhu. Vlastně nám nabízí příběhy hned dva. První se týká devítileté Miry. Mira neuposlechne zákaz maminky a přijde trest. Trest, který jí navždy změní život (vlastně jí ten život zachrání, ale nechci moc prozrazovat). Druhá část knihy nám rozkrývá osudy její podivínské zamlklé tety Hany. Hana pochází z židovské rodiny, což ji samo o sobě v době nadcházející války předurčuje k utrpení. Hana ale navíc svými rozhodnutími a činy nevědomky ovlivní osud nejen svůj, ale v podstatě celé rodiny. 

Knihy o druhé světové válce ve mně vyvolávají skoro vždy zvláštní pocit - ten spočívá v tom, že já jakožto čtenář narozený r. 1982 na rozdíl od postav prožívajících ono období vím, co přijde. Což mi ale nebrání s postavami soucítit, držet jim palce, doufat ve šťastný konec. U Hany jsem taktéž prožívala  osudy všech protagonistů, v duchu jsem jednotlivé postavy pobízela, odrazovala, nenáviděla i litovala, a pokaždé byla dojata či zklamaná, když se dějová linka neodvíjela tak, jak jsem postavám přála. Často si u takových knih představuju, jak bych se v podobné situaci zachovala já - samozřejmě bych byla neohroženou hrdinkou protifašistického odboje :-)

Mornštajnová se příběhem nenechala unést k nějakým laciným stylistickým gestům, nechala jej prostě vyznít tak, jak si zasloužil. (Kéž by se podobného principu držela i Denemarková a nenechala se při psaní Peněz od Hitlera zaslepit svým metaforickým uměním.) Navíc děj doslova odsýpá, nenašla bych část, která by mě nudila, naopak by mi vůbec nevadilo, kdyby byla kniha ještě o pár desítek stran delší.   Líbí se mi také, s jakou doslova láskou a  shovívavostí Mornštajnová své postavy pojímá, s jakou lehkostí popíše i sebemenší duševní záchvěv, že i u postav dejme tomu záporných cítíme jakousi mateřskou laskavost, s jakou na ně autorka pohlíží. 

Podtrženo sečteno, Hana je jednou z nejlepších knih, které jsem letos přečetla. 

Harry Potter a prokleté dítě

autor: Jack Thorne, podle námětu J. K. Rowlingové, Johna Tiffanyho a Jacka Thorna

originální název: Harry Potter and the Cursed Child

nakladatelství: Albatros

rok vydání: 2016

překlad: Petr Eliáš

Na rovinu: jsem velký fanoušek série o Harry Potterovi. Líbila se mi nejen jako učiteli literatury - vždyť to byl zrovna Harry Potter, kdo přivedl spousty dětí ke knihám a četbě, ale také jako čtenáři. Všech sedm dílů jsem četla dvakrát, podruhé během těhotenství, což nebyl až tak dobrý nápad, dítěti se kouzelnický svět zalíbil natolik, že pak samo disponovalo několika nadpřirozenými schopnostmi, například vůbec nepotřebovalo spát. Prokleté dítě jsem ale doteď víceméně opomíjela. Vždyť to ani nenapsala Rowlingová, vždyť dobro už vyhrálo, tak co tam chtějí řešit, vždyť je to jen pracovní scénář, to chce zase jednou někdo jen vydělat na něčem, co prve fungovalo, atd. atd. 

Jenže pak jsem ji v knihovně zahlédla vystavenou v regálu, pak jsem si ji půjčila, pak doma zkusmo otevřela a začetla se...a pak najednou zjistila, že jsem v půlce knihy a že mě čtení neuvěřitelně baví! To je pro mě důležité - chuť číst dál, potřeba vědět, co se dál stane, jak to dopadne. Dříve jsem měla asi náročnější a ambicióznější požadavky, ale teď chci v podstatě jediné - aby mě to bavilo číst. 

Děj knihy se odehrává o devatenáct let později než díl sedmý, z Harryho je manžel, otec a zaměstnanec Ministerstva kouzel. A není to on, kdo je tentokrát hlavním hrdinou - je to jeho syn Albus. Po tatínkovi zdědil hned několik vlastností - většina věcí mu dojde o pár stránek později než čtenářům a jeho kamarádům, sebevědomí moc nepobral a vlastně je tak trošku taky hrdinou proti své vůli. Důležitou roli hraje obraceč času a fáma, že Voldemort stihl před smrtí zplodit potomka, který teď vesele běhá po světě. Kdo je oním dítětem a co má v plánu, to je hlavním tématem knihy. Znovu před vámi ožívají (občas doslova) i další staré známé postavy, k nim se přidružily postavy nové, povětšinou potomci hrdinů předchozích dílů. Za mě má kniha jedno velké plus za postavu Scorpiuse, je to takový milý vtipný jelimánek, kterému prostě musíte držet palce. 

Příběh je psán formou divadelního scénáře, a je tedy založen hlavně na dialozích. Mně osobně tenhle fakt vůbec nevadil, naopak, představivost mi jela na plné obrátky, děj tak získal velký spád a švih. Jednu výtku k ději bych ale měla - je velmi jednoduchý. Harry to měl prakticky ve všech dílech mnohem komplikovanější a musel projít většími zádrhely a potížemi než jeho syn. Chápu, že když jdete do divadla, nechcete tam strávit víkend, abyste si užili všechny ty vedlejší dějové linie a slepé uličky, kterými nás obšťastňovala Rowlingová, ale i tak jsem měla pocit, že hrdinům všechno vychází až moc snadno. Další má výtka (už poslední) se týká vztahu Harryho a Albuse, jež se v knize neustále řeší a jež mě vůbec nebavil. Jejich dialogy byly jediné části knihy, které jsem měla chuť přeskakovat.

Pokud stejně jako já váháte, zda má cenu knihu číst, jděte do toho. Možná to není tak propracované jako předchozí díly, kdy do sebe vše krásně zapadalo, možná to není ani tak vtipné, napínavé a dojemné, ale je to čtivé, je to něco trošku nového než jiné díly HP a navíc se dozvíte, co by se stalo, kdyby:

1. Voldemort vyhrál boj o Bradavice
2. Cedric Doggory nezemřel
3. a hlavně: místo Kruma by pozval Hermionu na ples Ron ;-)

Slepá mapa

autor: Alena Mornštajnová

nakladatelství: Host

rok vydání: 2013

 Na knihu Aleny Mornštajnové jsem narazila náhodou v knihovně, při hledání úplně jiného titulu. Knihu jsem otevřela už v knihovně a přelétla první věty: 

 Toho dne se přihodilo víc věcí než jindy za celý týden. Konečně dorazilo uhlí, Alžbětu navštívili dva podivní muži a paní Králová opět promluvila. Všechny události byly důležité a vedly k mému narození, ale jen o jediné z nich se dá říct, že byla šťastná. 

Věty ve mně vyvolaly množství otázek a já se rozhodla svou zvědavost ukojit. 

Středobodem románu jsou tři ženy, Anna, Alžběta a Anežka. Jednak každá z nich zastupuje jednu generaci, jednak lidský charakter a v neposlední řadě dějinnou etapu. Zatímco babička, veselá a milující Anna, prožívá první světovou válku, málomluvná a uzavřená dcera Alžběta druhou světovou a nástup komunismu, melancholická vnučka Anežka žije v období totality. Jejich životy jsou tak ovlivňovány nejen osobními starostmi a radostmi, ale také historickými událostmi.

Osobně mě nejvíce zaujala poslední část patřící Anežce. Možná je to tím, že vypravěčkou svého příběhu je ona sama, možná tím, že její příběh je sám o sobě neuvěřitelný. A neuvěřitelně lidský. Ne že by vyprávění o Anně a Alžbětě zajímavé nebylo, ale až podání v první osobě mě dokázalo do děje patřičně vtáhnout. 

Mornštajnová píše velmi lehkým, řekla bych až svěžím jazykem. Obejde se bez zbytečných ozdůbek a metafor, věty jsou příjemně dlouhé a text rychle plyne. Kompozice románu připomíná řeku s mnoha slepými rameny - hlavní kostra příběhu (osudy tří žen tří generací) je protkána mnoha odbočkami a vedlejšími epizodami soustřeďujícími se na ostatní více či méně důležité postavy. Trošku mě mrzelo, že většinu prostoru získala Alžběta a její osud, chápu, že druhá světová válka je dodnes velmi nosné téma, ale během čtení jsme měla pocit, jako by se autorka tak trochu točila v kruhu a odmítla tuto etapu opustit, dokud nevyčerpá všechny možnosti - odboj, holocaust, popravy, kolaborantství, odsuny,... ze všeho je tady kousek.  

Úkolu vypodobnit v podstatě celé dějiny Československa na osudech jedné obyčejné rodiny se autorka zhostila s nebývalou lehkostí a odvahou, člověk by až nevěřil, že se jedná o její románový debut. Svou ságu zaplnila spoustou zajímavých osob, od ústředních hrdinek po vedlejší postavy, román tak vytváří plastickou a nebývale čtivou mozaiku různorodých lidských osudů a charakterů. Hrdinky a hrdinové si tady prožívají své obyčejné strasti a slasti, nevykonávají nic, co by se kdovíjak zapsalo do dějin, a přesto (nebo možná právě proto) máte pocit, že takhle nějak to v té době asi bylo a prožíváte vše naplno s nimi. 

Nevím, zda tímto románem chtěla Mornštajnová předat nějaké poselství, možná ukázat, že se žilo, radovalo, milovalo, nenávidělo, žárlilo, zklamávalo, donášelo, zrazovalo, loučilo a setkávalo v jakékoli době, že ten život je hlavně o nás, o  obyčejných lidech. 

Literární spolek Laury Sněžné

autor: Pasi Ilmari Jääskeläinen
originální název: Lumikko ja yhdeksän muuta
nakladatelství: Nakladatelství Paseka
rok vydání: 2015
překlad: Vladimír Piskoř

Občas se nechám zlákat kladnými recenzemi jiných knižních blogařů a nadšeně se vrhnu na chválené knihy. Někdy to nevyjde (namátkou: trošku zklamaná jsem byla ze Zvláštního smutku citronového koláče, knihu Babička pozdravuje a omlouvá se jsem odložila na nějaké třicáté straně), někdy je to ale trefa do černého, což se stalo v případě Literárního spolku Laury Sněžné. Přes těžkopádný začátek jsem se do Laury překvapivě začetla, doslova jsem se každý den těšila na večer, až si s výtiskem zalezu do peřin a ponořím se do děje.

 

Příběh se odehrává v malém finském městě Zaječíně, jež je proslavené neobvykle vysokým počtem úspěšných literátů pocházejících právě z tohoto městečka. Za tento zvláštní jev je zodpovědná zakladatelka a zároveň lektorka Spolku mladistvých spisovatelů, Laura Sněžná, úspěšná spisovatelka knih pro děti a hledačka dětských literárních talentů. A právě do Zaječína se vrací  mladá učitelka finštiny, Ella Malinová. Na základě slibné povídky otištěné v místním časopise se stává desátým členem tohoto Spolku. Co všechno obnáší být členem pověstné skupiny spisovatelů, jaká temná tajemství Spolek skrývá a kam Laura Sněžná zmizela - to vše se stane předmětem Ellina literárněvědného a vlastně až detektivního pátrání.

Je mi jasné, že některé motivy a scény nebudou po chuti úplně všem, já se ale nechala ráda vtáhnut do zvláštního světa města Zaječína. Ano, dějí se zde prapodivné až nereálné jevy, postavy se nechovají vždy úplně logicky a rozumně, ale mně se to líbilo, ať už tomu říkáme magický realismus či jakkoli jinak. Příběh je totiž neuvěřitelně čtivý, díky honbě za pravdou a postupně odhalovanými dávnými tajemstvími neustále roste motivace ke čtení. Chtěla jsem jednoduše vědět CO se stalo, PROČ se to stalo a samotná cesta za odpověďmi  mě velmi bavila.  Záhada samotné Laury Sněžné mě nechala celkem chladnou, ovšem do pátrání po záhadném členu onoho Spolku jsem se vrhla snad možná náruživěji než hlavní hrdinka, Ella Malinová.

 

Když už jsme u Elly, líbila se mi taky. Jak by ne, vždyť je skoro kolegyně. Velmi netypická a velmi akční. Ostatní postavy byly neméně sympaticky "divné". Zpočátku jsem byla v rozpacích z překladu jmen a názvů, později jsem si na Zimotu, Potůčkovou, Sněžnou, Kočičkovou a spol. zvykla  a oblíbila si je.  Alespoň se mi nepletli, navíc si představte, kdyby hlavní postavy nosily podobně šílená jméno jako autor knihy :-)

 

Poslední pochvala míří k obálce krásně evokující severskou zimu, ale také tajemno, a celkově vzhledu knihy. Než jsem knihu otevřela, občas jsem se jen tak kochala obálkou a knihu osahávala.

 

Abych byla spravedlivá, i slabiny se našly, například v logice děje (na posledního člena se čeká bezúspěšně několik desítek let, načež se jednoduše přijme Ella na základě jedné publikované práce?) A některé otázky zůstanou nezodpovězeny (naštěstí ne ta s desátým členem, ta se objasnila k mé plné spokojenosti) - což ale lidem s fantazií až tak vadit nebude.

 

 

                                                                                85 %

A hory odpověděly

autor: Khaled Hosseini
originální název: And the Mounthains Echoed
nakladatelství: Argo
rok vydání: 2013
překlad: Miroslava Kopicová

Román A hory odpověděly je mou třetí knihou Khaleda Hossiniho. Jako mnozí další čtenáři jsem se nejprve nechala okouzlit Lovcem draků.  Je to už několik let, ale dodnes si pamatuju, jak jsem ji četla na nádražní zastávce čekajíc na autobus do práce, nevnímajíc lidi kolem sebe, ranní slunce se mi opíralo do stránek a já se přistihla, že se nad knihou střídavě usmívám a mračím, prožívajíc osudové momenty hrdinova života. Poté  do mého života vstoupila Marjam a Lajla, dvě velmi rozdílné afghánské ženy, jež ale pojilo neobvyklé přátelství, strach, radost, touha po svobodě, život v Kábulu, městě Tisíců planoucích sluncí, a hlavně stejný tyranizující manžel. 

Nyní bylo načase svou sbírku Hosseiniho knih zkompletovat. K velké radosti mohu konstatovat, že je to pořád starý dobrý Hosseini, a přece jiný, nový, originální.

 

V prvé řadě zde nemáme ústředního hrdinu a jeden příběh, ale hned celou mozaiku lidských osudů. Hrdinové se mění kapitolu od kapitoly, odhalují nová tajemství a osvětlují děj opět a opět z nové perspektivy. Ústřední příběh sourozenců Parí a Abdulláha je jen odrazovým můstkem, jen semínkem, ze kterého vyroste celý záhon postav a jejich světů,  více či méně propojených. Vy můžete jen hádat, kdo bude vaším dalším průvodcem touto čtivou skládačkou. Putujeme časem i prostorem, krom tradičního Afghánistánu se ocitáme ve Francii, Indii, Řecku či Americe.  

Co zůstalo stejné, jsou hrdinové a autorův přístup k nim. Nehrdinští, chybující, sobečtí i bázliví, přesto (nebo proto?) tak lidští. Líbí se mi, s jakou shovívavostí a pochopením autor na jejich slabosti pohlíží, líbí se mi ta nejednoznačnost ukrytá v každém z nich. Na první pohled odsouzeníhodná postava se vám před očima mění v bytost hodnou spíše lítosti, postava vzbuzující sympatie se posléze projeví jako pokrytecký slaboch. Je zvláštní a zarážející, jak jednoduché je dojít k nesprávnému úsudku o druhém člověku, když nevíme vše, když si jen myslíme, že víme...

K působivým příběhům v knize si připočtěte kvalitu autorova vypravěčství, nesentimentální, a přesto citlivý projev, výsledkem je kniha takřka dokonalá.

 

 Hosseini má podle mého zvláštní dar vypravovat, a dokud bude mít o čem, jsme ochotná znovu a znovu poslouchat.

 

                                                                                90%

 

  

Ženy z bloku 10

autor: Hans-Joachim Lang
originální název: Die Frauen von Block 10
nakladatelství: Euromedia Group - Ikar
rok vydání: 2014
překlad: Zlata Kufnerová

     Toto nebylo jednoduché čtení. Kdyby mě někdo pozoroval, viděl by, jak střídavě krčím čelo, zvedám obočí údivem, oči se mi zalévají slzami. Jako skoro všechny knihy týkající se Osvětimi a holocaustu, ani tento text mě nenechal chladnou. I když jsem o holocaustu přečetla množství knih, vždy a znova mi naskakuje husí kůže. Pocit, jaký jsem měla loni v prosinci, když jsme se školou Osvětim navštívili, procházeli mezi bloky, kolem šibenice, byli ve věznici, kde lidé mnohdy celé dny stáli o hladu a žízni, postáli u popravčí zdi, v Březince stáli na oné osudné rampě a já věděla, že zde přede mnou stály miliony lidí a čekaly na ortel, je nepopsatelný. Ještě pár dní poté jsem měla vždy před usnutím před očima fotografie židovských žen a mužů, fotografie lidí už dávno mrtvých, kteří na nás shlíželi ze stěn. Vzpomínám na tuny vlasů, hromadu drátků - ve skutečností brýlí, haldy dětského oblečení, bot, kufrů...

      Ženy z bloku 10 se týkají tématu, o kterém jsem zatím měla jen útržkovité informace - pokusů se sterilizací židovských žen a mužů. Stejně jako většině lidí, také mně se při slovech lékařské experimenty v Osvětimi vybaví Josef Mengele. Na bloku 10 ale panovali jiní "lékaři" - Carl Clauberg a Horst Schumann, oba snažící se vynalézt metodu sterilizace, jež by byla rychlá, efektivní a pokud možno proveditelná masově. Ženy z bloku 10 byly podrobovány bolestivým lékařským zákrokům, aniž by jim bylo vysvětleno proč. Oba lékaři vnímali ženy jako své pokusné králíky a pokud už danou ženu k pokusům nepotřebovali, poslali ji do Březinky. Tam ji čekala buď tvrdá práce, nebo plyn. Kapitolou samou o sobě je profesor antropologie August Hirt, ten nechal zabít okolo sta lidí jen proto, aby si mohl na univerzitě zbudovat sbírku koster. Německým lékařům chtě nechtě pomáhali také lékaři-vězni, zde musím zmínit dvě lékařky: Alinu Brewdovou a Adelaide Hautvalovou - obě se snažily ženám přes hrozbu smrti pomáhat.

       V knize je popsán každodenní život na bloku 10, bez idealizace či snahy o vzbuzení lítosti, podána jsou holá fakta. Nikdo z nás si ale nedokáže představit hrůzostrašné podmínky, ve kterých vězeňkyně žily. Nikdo si nedokáže představit permanentní strach, který prožívaly. O neexistující hygieně nebo nedostatečné pooperační péči není třeba se zmiňovat.

      Obzvlášť pobuřující je skutečnost, jak se s ženami zacházelo po válce. Ty, které zázrakem přežily jak pokusy, tak pochody smrti, se často neměly kam vrátit. Ztratily rodinu, manžele, děti, sourozence, rodiče, ztratily majetek, který jim ukradli Němci, ale nejbolestněji vnímaly ztrátu své plodnosti a psychické útrapy. Většina z nich se v podstatě do běžného života vůbec nezvládla zapojit, trpěly depresemi, nočními můrami, úzkostí. A když žádaly finanční kompenzaci, nebyly mnohdy vyslyšeny. Co mě doslova zvedlo ze židle je fakt, že lékaři nebyli nijak potrestáni - Clauberg dokonce po válce ještě několik let  v klidu vedl lékařskou ordinaci.

       Kniha je založena na svědeckých výpovědích žen, které přežily. Ale jak autor dodává: "Existuje totiž mlčenlivá většina těch, kteří nepřežili: jsou to ženy z bloku 10, o nichž v této knize není zmínky, protože nejsou známá ani jejich jména."

       

 

Dlouhé knihy na dlouhé večery

Co si přečíst na podzim a v zimě, v době dlouhých večerů? Přece něco dostatečně dlouhého...

1. Jdi za zeleným světlem, Edvard Valenta, 575 stran - příběh spisovatele, zklamaného a zatrpklého Karla Šimona, který se na sklonku druhé světové přijíždí na venkov schovat před světem, a místo toho najde v tomto světě konečně své místo. Netradiční forma (střídání ich a er formy), psychologická propracovanost, dějová nápaditost (osobně mě zvláště zaujal příběh manžela paní Steinové), překvapivý konec. A taky román o tom, že nikdy nevíte, kdy se vám do života připlete láska, a že nikdy nevíte, kdy se vám do života připlete smrt.
2. Pravidla moštárny, John Irving, 624 stran - dle mého jedna z nejlepších knih Johna Irvinga (spolu se Světem podle Garpa), jedna postava lepší než druhá, v čele s doktorem Larchem, Homerem Wellsem, Candy Kendallovou, nechybí skvěle popsané prostředí dětského domova, moštárny a typická irvingovská témata - práva žen, zneužívání, nevěra, rodičovství.
3. Krabice živých, Norbert Frýd, 448 - mužský pracovní tábor v Německu, podzim 1944, výborná charakteristika vězňů i věznitelů a kartotéka znamenající život.
4. Zlodějka, Sarah Waters, 534 stran - Anglie v 19. století a román, kde nic není takové, jako se zdálo být, a nikdo není tím, za koho se vydával. Miluju hlavně tu střední část, kde se příběh zlomí, vy sice celou dobu tušíte, že se něco podobného stane, ale přesto čtete s otevřenou pusou.
5. Třináct měsíců, David Mitchell, 360 stran - možná se někdy dostanu i k Atlasu mraků (viděna filmová verze), nicméně tuhle knihu mohu jen doporučit. Příběh koktajícího chlapce, jehož život sledujeme v měsíčních úsecích, díky čemuž je dán velký prostor čtenářově fantazii a důvtipu - co se stalo mezi jednotlivými kapitolami si jednoduše musíte domyslet.
6. Temno, Alois Jirásek, 637 stran- bez mučení přiznám, že k přečtení tohoto díla jsem byla přinucena na vysoké škole, sama bych po knize asi nesáhla, Jirásek mě nikdy moc nebral. O to větší mě čekalo překvapení - je tam totiž všechno - láska, nenávist, zlo, dobro, navíc skvěle popsána doba baroka, zhoubná síla fanatismu. Opět jedna z celé řady knih o tom, že jedinec nemá proti systému absolutně šanci. Přiznání č. 2 - i slza mi při čtení ukápla :-)
7. Dracula, Bram Stoker, 646 stran - kam se hrabe Stmívání, Upíří deníky, Pravá krev a všechny rádoby upíří příběhy na tuto klasiku. Bez nadsázky mohu říct, že jsem se při čtení bála.
8. Černobílý svět, Kathryn Stockettová, 405 stran - miluju příběhy vyprávěné více postavami, miluju knihy, které se čtou samy a nejsou hloupé ani prvoplánové (ano, je to o rasismus, nicméně se vás nesnaží přesvědčovat o své jediné pravdě). Vy tuhle budete milovat taky. PS: Špatná není ani filmová verze s Emmou Stone ;-)
9. Pokání, Ian McEwan, 328 stran - od McEwana jsme přečetla celou řádku knih - Betonovou zahradu, Černé psy, Solar, Na chesilské pláži, doma mám nachystáno k přečtení Dítě v pravý čas. Pro McEwana mám zkrátka slabost. Ovšem Pokání je a bude pro mě osobně nepřekonatelné mistrovské dílo, postavami, zápletkou, myšlenkou, způsobem vyprávění - vším je kniha výjimečná. Pro mě osobně nejlepší McEwan.
10. Nepohodlný, John Le Carré, 493 stran - bude to znít jako oxymóron, ale nepříhodnější označení mi pro tuto knihu přijde "dojemná detektivka", je tam láska a vášeň, je tam hon na zločince, africká chudoba, arogance farmaceutických společností, pátrání po pravdě. Nešlo se odtrhnout.

Knihy s překvapením

Jsou knihy, po kterých člověk sáhne záměrně, mají výborné recenze, stoprocentní hodnocení na všech možných databázích, točí se podle nich filmy. A vy s troškou rozčarování marně hledáte to "něco", co z knihy dělá onen skvost. A nenacházíte to... Pak jsou knihy, které otevřete bez nějakého zvláštního důvodu, možná vás zaujal název, možná obálka, možná vůbec nic. Začtete se a nestačíte zírat. Které knihy příjemně překvapily mě? Nepřekvapivě sedm  z nich je zasazeno do druhé světové, pro toto období mám slabost (jestli ne rovnou úchylku:-)

1. Jakuba Katalpa - Němci

Prostě si tak ležela v regále s označením Nové knihy, anotace na obálce nevypadala nejhůř...pak už následovalo jen okouzlení příběhem, jazykem, atmosférou...

2. Květa Legátová - Želary

Hned na úvod, aby bylo jasno - knihy povídek Želary nemá s filmem s Aňou Geislerovou nic společného - pokud si chcete přečíst příběh členky odboje, ukryté v horách před gestapem a zjišťující, že její muž Jozko je chlap s velkým CH, sáhněte po novele Jozova Hanule. Želary jsou geniálně napsané povídky, jejich čtení je jako spojování dílků puzzle, postupně se vám před očima vynoří celistvý plastický obraz obyvatel horské vesničky Želary, spjatých láskou, vášní, nenávistí, žárlivostí, touhou, dobrem i zlem. A zase jednou si uvědomíte, jak je ta čeština nádherná, když se to s ní umí.

3. Tessa de Loo - Dvojčata

Příběh dvojčat, dívek, jež musela jít každá svou cestou, prožít válku na opačných stranách barikády, až se jednoho dne ty cesty zase sešly, se čte sám. Vy si sedněte do zahrady a vychutnávejte si tu vypravěčskou nádheru.

4. Petra Procházková - Frišta

Příběh afgánské ženy, která získá trošku neobvyklého přítele, syna, spřízněnou duši v jednom. Překvapivě i vtipné.

5. Ota Filip - Cesta ke hřbitovu

Tuhle knihu jsme přečíst musela, kvůli referátu do školy, dobrovolně jsem si ji pak dala ještě dvakrát. Příběh inspirovaný skutečnými životními zkušenostmi autora o rodičích, kteří nejsou schopni jako rodiče fungovat, o kolaborantství, o zradě, o slabosti, o tom, jak někdy musíte dospět zatraceně rychle. A všechny cesty vlastně vedou na hřbitov.

6. Kate Atkinson - Neuzavřené případy

Čtyři detektivní příběhy, které jsou vlastně příběhem jedním. Chvilkama jsem četla s otevřenou pusou.

7. Paulina Simons - Měděný jezdec

Tuhle jsem otevírala trošku s despektem a říkala si, bože, to zase bude lááásky. Začala jsme číst večer a tu noc se moc nevyspala, nešlo se odtrhnout. Ano, je tam láska a taky hodně sexu - ale je to sakra dobře napsané. Navíc ty scény utrpení lidí v Leningradě, hladovějících, mrznoucích, hromadně umírajících, stojí rozhodně za to. Doporučuju číst v zimě - už si nikdy nebudete stěžovat, že je kosa:-)

8. Kateřina Tučková - Vyhnání Gerty Schnirch

Chudák Gerta, pořád tak trpěla. Nádherně napsáno, pokud vás nechytí za srdce scény z pochodu, nejste člověk.

9. Marcus Zusak - Zlodějka knih

Hrdě se prohlašuji za jednoho z objevitelů této nádhery, četla jsem ji pár let zpátky, nezprofanovanou filmem, v době, kdy na ni nebyla fronta a v knihovnách jste nečekali, až se konečně dostane na vaši rezervaci. Četla jsem ji všude, doma, v autobuse, na zastávce, o přestávce. Až vám bude něco vyprávět smrt, pečlivě poslouchejte, má co říct.

10. Fania Fenelon - Dívčí orchestr

Kniha o tom, jak a proč v Osvětimi fungoval orchestr složený z žen. A jak a proč přežít, když to skoro nejde...

V seznamu nejsou knihy, které jsou výborné, ale u kterých jsem to tak nějak předpokládala.

Čtení pro holky

Na vysoké škole jsme měli předmět Literatura pro děti a mládež (LPM) a museli ke zkoušce načíst spoustu knih určených právě mladším ročníkům. Tehdy jsem objevila Ivu Procházkovou a okamžitě se zamilovala, má neuvěřitelně odpozorované situace, charaktery, vztahy. Máte děti? Nejmenším ratolestem přečtěte Pět minut před večeří, větším vnuťte Středa nám chutná, pro pubescenty doporučuju knihu Nazí, máte-li doma dospívající dívčinu, vytrhněte ji z rukou všechny ty Lanczové a Řeháčkové a dejte jí Karolínu, protože takhle by kniha pro dívky měla vypadat. Jedná se o vyprávění dívky, které nehoda zabrání stát se baletkou a ona zjišťuje, že při troše snahy má člověk více možností, jak naložit se svým životem.  Stejně nadšená jsem byla z knihy Bílý oleandr Janet Fitch, o Astrid, jejíž matku zavřou do vězení a ona putuje od jedné pěstounské rodiny k druhé. Neznám lepší knihu o hledání sebe sama.

Přiznám se, že si i dnes, hezkých pár let po škole, občas s chutí přečtu knihu, která je určena mnohem mladším ročníkům. Oficiálně se vymlouvám na práci - musím mít přece přehled o tom, co čtou mé studentky a žákyně, neoficiální verze je ta, že mě to prostě baví. Líbila se mi a moc kniha V šedých tónech Ruty Sepetys, zajímavé téma, krásně napsané, dojemné a přitom ne patetické, všeho tak akorát. Chystám se také na Potrhaná křídla, ale bojím se mít velká očekávání. Knihu Marta v roce vetřelce psala Petra Soukupová pro mě, vím, že mnohým nesedla, ale u mě uhodila hřebíček na hlavičku (jestli to nebylo hlavně tím, že Marta studovala stejný obor jako já a měla tytéž problémy - sice ráda četla, ale pitvat každou knihu písmenko po písmenku se jí taky nechtělo.)

Občas neuškodí přečíst si něco, u čeho nemusíte přemýšlet, občas se i zasmějete, popřípadě dojmete. Takže jsem přelouskala sérii Stmívání (milion výhrad k ději, postavám, stylistice, ale do autobusu ideální), Hunger games, Drahokamy, Divergenci (jen první dva díly, nadšení z prvního dílu, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, šlo u druhého s prominutím do kytek, u třetího dílu jsem se tak trápila, až jsem knihu prostě zavřela nedočtenou - o tom, jak moc mě to nebavilo, svědčí fakt, že je mi úplně jedno, jak to s nimi vlastně dopadlo.) Přečetla jsem i současný hit Hvězdy nám nepřály, nebylo to špatné, ale že by mě to posadilo na zadek, se říct nedá. Líbila se mi série Bez naděje a Ztracená naděje Coleen Hoover, zaujalo mě zpracování jednoho příběhu ze dvou pohledů, téma bylo neotřelé a dobře zpracované, jen té lásky tam bylo přehršel, příště prosím sladkobolnými láskyplnými výlevy šetřit, děkuji.