1. Jdi za zeleným světlem, Edvard Valenta, 575 stran - příběh spisovatele, zklamaného a zatrpklého Karla Šimona, který se na sklonku druhé světové přijíždí na venkov schovat před světem, a místo toho najde v tomto světě konečně své místo. Netradiční forma (střídání ich a er formy), psychologická propracovanost, dějová nápaditost (osobně mě zvláště zaujal příběh manžela paní Steinové), překvapivý konec. A taky román o tom, že nikdy nevíte, kdy se vám do života připlete láska, a že nikdy nevíte, kdy se vám do života připlete smrt. 2. Pravidla moštárny, John Irving, 624 stran - dle mého jedna z nejlepších knih Johna Irvinga (spolu se Světem podle Garpa), jedna postava lepší než druhá, v čele s doktorem Larchem, Homerem Wellsem, Candy Kendallovou, nechybí skvěle popsané prostředí dětského domova, moštárny a typická irvingovská témata - práva žen, zneužívání, nevěra, rodičovství.
3. Krabice živých, Norbert Frýd, 448 - mužský pracovní tábor v Německu, podzim 1944, výborná charakteristika vězňů i věznitelů a kartotéka znamenající život.4. Zlodějka, Sarah Waters, 534 stran - Anglie v 19. století a román, kde nic není takové, jako se zdálo být, a nikdo není tím, za koho se vydával. Miluju hlavně tu střední část, kde se příběh zlomí, vy sice celou dobu tušíte, že se něco podobného stane, ale přesto čtete s otevřenou pusou.
5. Třináct měsíců, David Mitchell, 360 stran - možná se někdy dostanu i k Atlasu mraků (viděna filmová verze), nicméně tuhle knihu mohu jen doporučit. Příběh koktajícího chlapce, jehož život sledujeme v měsíčních úsecích, díky čemuž je dán velký prostor čtenářově fantazii a důvtipu - co se stalo mezi jednotlivými kapitolami si jednoduše musíte domyslet.
6. Temno, Alois Jirásek, 637 stran- bez mučení přiznám, že k přečtení tohoto díla jsem byla přinucena na vysoké škole, sama bych po knize asi nesáhla, Jirásek mě nikdy moc nebral. O to větší mě čekalo překvapení - je tam totiž všechno - láska, nenávist, zlo, dobro, navíc skvěle popsána doba baroka, zhoubná síla fanatismu. Opět jedna z celé řady knih o tom, že jedinec nemá proti systému absolutně šanci. Přiznání č. 2 - i slza mi při čtení ukápla :-)7. Dracula, Bram Stoker, 646 stran - kam se hrabe Stmívání, Upíří deníky, Pravá krev a všechny rádoby upíří příběhy na tuto klasiku. Bez nadsázky mohu říct, že jsem se při čtení bála.
8. Černobílý svět, Kathryn Stockettová, 405 stran - miluju příběhy vyprávěné více postavami, miluju knihy, které se čtou samy a nejsou hloupé ani prvoplánové (ano, je to o rasismus, nicméně se vás nesnaží přesvědčovat o své jediné pravdě). Vy tuhle budete milovat taky. PS: Špatná není ani filmová verze s Emmou Stone ;-)
9. Pokání, Ian McEwan, 328 stran - od McEwana jsme přečetla celou řádku knih - Betonovou zahradu, Černé psy, Solar, Na chesilské pláži, doma mám nachystáno k přečtení Dítě v pravý čas. Pro McEwana mám zkrátka slabost. Ovšem Pokání je a bude pro mě osobně nepřekonatelné mistrovské dílo, postavami, zápletkou, myšlenkou, způsobem vyprávění - vším je kniha výjimečná. Pro mě osobně nejlepší McEwan. 10. Nepohodlný, John Le Carré, 493 stran - bude to znít jako oxymóron, ale nepříhodnější označení mi pro tuto knihu přijde "dojemná detektivka", je tam láska a vášeň, je tam hon na zločince, africká chudoba, arogance farmaceutických společností, pátrání po pravdě. Nešlo se odtrhnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat