A hory odpověděly

autor: Khaled Hosseini
originální název: And the Mounthains Echoed
nakladatelství: Argo
rok vydání: 2013
překlad: Miroslava Kopicová

Román A hory odpověděly je mou třetí knihou Khaleda Hossiniho. Jako mnozí další čtenáři jsem se nejprve nechala okouzlit Lovcem draků.  Je to už několik let, ale dodnes si pamatuju, jak jsem ji četla na nádražní zastávce čekajíc na autobus do práce, nevnímajíc lidi kolem sebe, ranní slunce se mi opíralo do stránek a já se přistihla, že se nad knihou střídavě usmívám a mračím, prožívajíc osudové momenty hrdinova života. Poté  do mého života vstoupila Marjam a Lajla, dvě velmi rozdílné afghánské ženy, jež ale pojilo neobvyklé přátelství, strach, radost, touha po svobodě, život v Kábulu, městě Tisíců planoucích sluncí, a hlavně stejný tyranizující manžel. 

Nyní bylo načase svou sbírku Hosseiniho knih zkompletovat. K velké radosti mohu konstatovat, že je to pořád starý dobrý Hosseini, a přece jiný, nový, originální.

 

V prvé řadě zde nemáme ústředního hrdinu a jeden příběh, ale hned celou mozaiku lidských osudů. Hrdinové se mění kapitolu od kapitoly, odhalují nová tajemství a osvětlují děj opět a opět z nové perspektivy. Ústřední příběh sourozenců Parí a Abdulláha je jen odrazovým můstkem, jen semínkem, ze kterého vyroste celý záhon postav a jejich světů,  více či méně propojených. Vy můžete jen hádat, kdo bude vaším dalším průvodcem touto čtivou skládačkou. Putujeme časem i prostorem, krom tradičního Afghánistánu se ocitáme ve Francii, Indii, Řecku či Americe.  

Co zůstalo stejné, jsou hrdinové a autorův přístup k nim. Nehrdinští, chybující, sobečtí i bázliví, přesto (nebo proto?) tak lidští. Líbí se mi, s jakou shovívavostí a pochopením autor na jejich slabosti pohlíží, líbí se mi ta nejednoznačnost ukrytá v každém z nich. Na první pohled odsouzeníhodná postava se vám před očima mění v bytost hodnou spíše lítosti, postava vzbuzující sympatie se posléze projeví jako pokrytecký slaboch. Je zvláštní a zarážející, jak jednoduché je dojít k nesprávnému úsudku o druhém člověku, když nevíme vše, když si jen myslíme, že víme...

K působivým příběhům v knize si připočtěte kvalitu autorova vypravěčství, nesentimentální, a přesto citlivý projev, výsledkem je kniha takřka dokonalá.

 

 Hosseini má podle mého zvláštní dar vypravovat, a dokud bude mít o čem, jsme ochotná znovu a znovu poslouchat.

 

                                                                                90%

 

  

Řekni vlkům, že jsem doma

autor: Carol Rifka Bruntová
originální název: Tell the Wolves I´m Home
nakladatelství: JOTA s. r. o.
rok vydání: 2014
překlad: Vanda Senko Ohnisková

Čtrnáctileté June Elbusové zemře milovaný strýček, malíř Finn, na AIDS. Je rok 1987 a většina lidí má o této nemoci velmi mlhavé, a mnohdy velmi mylné představy. June je jiná než ostatní, má ráda středověk, má ráda les a vlky, a kdybyste se jí zeptali, čím chce být, odpověděla by, že sokolníkem. Se strýčkem Finnem odchází jediný člověk, o kterém si kdy June myslela, že jí rozumí, že ji dokonale chápe. Ale co když tomu tak není a June má kolem sebe mnohem víc lidí, kterým na ní záleží, než si kdy dokázala pomyslet?

     Řekni vlkům, že jsem doma je příběh o hledání sebe sama, o ztrácení a nacházení, o poutech, která nás váží k jiným lidem, ať chceme, či nechceme. Je to příběh o tom, že nikdy neexistuje jedna jediná pravda, jedno jediné správné rozhodnutí.

      Vypravěčkou je June, a vypráví nám svůj příběh se vší upřímností dospívající dívky. Jedna z mnoha věcí, které se mi na knize líbily, je právě způsob, jakým je vyprávěna. I nejsložitější myšlenky, pocity a dojmy jsou popsány jednoduše, ale výstižně. Povedená je například metafora o lidském životě jako tunelu, který se postupně zužuje a my máme zdánlivě čím dál menší rozsah možností, jak se svým životem naložit. Líbily se mi drobné detaily, kterými autorka popsala vztah June k ostatním, momenty a střípky vzpomínek, které dotvářely atmosféru a pomáhaly pochopit, co a proč se v životě June stalo. Líbil se mi například nápad s obrazem jako prostředkem komunikace, vlci jako symbol nebezpečí,a le zároveň odvahy jít svou vlastní cestou.

      Všechny postavy jsou velmi specifické, osobité a komplikované. Hlavně Junina matka, kterou stejně jako June chvíli nechápete, chvíli nenávidíte, abyste pak velkoryse pokývali hlavou a shovívavě se pousmáli nad vším, co udělala a řekla. Zajímavá je i sestra Greta, líbilo se mi, jak se postupně odkrývalo, že je vlastně celou dobu úplně jiná, než se jeví a než si |June myslí. Stejně tak Finn, jeho přítel Toby a samotná June. Vnímáte je jako plnohodnotné bytosti, nejen jako hrdiny knihy, snad proto, že nejsou dokonalé, nejsou černobílé, mají své přednosti, chmury, touhy, tajemství a sny, jako každý z nás.

      Děj je do jisté míry předvídatelný, zvláště co se týče vtahu s Tobym, přesto příběh ani chvíli nenudí, naopak, má neuvěřitelnou sílu vtáhnout vás a nepustit, dokud nedočtete poslední stránku. Konec je samozřejmě dojemný, ale ne patetický či sladkobolný, je to vlastně přirozené vyústění všeho, co se stalo předtím. Poselství příběhu je sám o sobě velmi prosté, ale přitom hluboké a navzdory nevyhnutelnému konci krásné: Když ztratíte jednoho přítele, občas nečekaně najdete jiného. A ne jednoho.

 

90%

Sebevraždy panen

autor: Jeffrey Eugenides

originální název: The Virgin Suicides
nakladatelství: Host
rok vydání: 2013
překlad: Martina Neradová

 

Jeffrey Eugenides ve svém debutovém románu zpracovává na první pohled bulvární téma: sebevraždy mladistvých. A nejde o sebevraždy ledajaké - v tomto případě postupně spáchá sebevraždu pět sester Lisbonových: Cecilia, Therese, Lux, Bonnie a Mary.

Příběh je zdánlivě prostý: nejmladší dcera Lisbonových, třináctiletá Cecilia, spáchá sebevraždu. Zbylé čtyři sestry jsou v šoku, nicméně život jde dál.... Dokud nejsou dcery pozvány na maturitní ples. Na jeden jediný večer je jim otevřena brána do světa obyčejných vrstevníků, do světa tajně upíjeného alkoholu, nesmělých objetí i vášnivých polibků. Vzápětí je brána opět přibouchnuta a uzamčena na sedm západů přísnou matkou, snažící se dcery chránit před zlým, zkaženým okolním světem. Dívky postupně chřadnou, stejně jako chátrá jejich dům, ulice, celé město, spějí k zániku i ony samy.

     Kniha je vyprávěna kolektivním vypravěčem v první osobě množného čísla. Oněmi vypravěči jsou chlapci ze sousedství. Jako pietní akt se rozhodli poskládat k sobě nostalgické vzpomínky na dívky, na okolnosti jejich smrti,  vše doplnili svědectvími zúčastněných osob a názory odborníků.  Před očima se vám tak vynořuje čím dál plastičtější obraz nešťastných sester, zejména Lux, ta dostává v knize nepoměrně více prostoru než její sestry. Nejspíš je to tím, že je ze sester nejméně pasivní a s izolací se rozhodla bojovat po svém. Vypravěči se snaží také vyzpovídat ze své fascinace, jež u nich dívky rozpoutaly. Pět sester Lisbonových totiž  na chlapce působí jako to přízračné zakázané ovoce - čím jsou vzdálenější a nedosažitelnější, tím víc jsou jimi fascinováni.

    V kontrastu s šokujícím námětem je zpracování knihy - kultivované, citlivé, nesnažící se o patos či naopak cynismus. Kniha má neskutečně silnou podmanivou atmosféru, něco, co vás nutí číst dál a dál, obracet stránku za stránkou. Snad touha dozvědět se proč, přičemž sám čtenář ví, že uspokojivá odpověď neexistuje.

     Eugenides je ceněn především díky románu Hermafrodit, za nějž získal Pulitzerovu cenu, ovšem už svou prvotinou prokázal nebývalou schopnost přikovat čtenáře k příběhu nezvyklým způsobem vyprávění, důrazem na detaily a neobvyklým námětem, jež ale není samoúčelný. Jediná má výtka tak směřuje k obálce - zatímco se Eugenides dokázal nesnížit k morbiditě, nevkusný motiv na obálce leží na samotném jejím dnu.

 

80 %

Ženy z bloku 10

autor: Hans-Joachim Lang
originální název: Die Frauen von Block 10
nakladatelství: Euromedia Group - Ikar
rok vydání: 2014
překlad: Zlata Kufnerová

     Toto nebylo jednoduché čtení. Kdyby mě někdo pozoroval, viděl by, jak střídavě krčím čelo, zvedám obočí údivem, oči se mi zalévají slzami. Jako skoro všechny knihy týkající se Osvětimi a holocaustu, ani tento text mě nenechal chladnou. I když jsem o holocaustu přečetla množství knih, vždy a znova mi naskakuje husí kůže. Pocit, jaký jsem měla loni v prosinci, když jsme se školou Osvětim navštívili, procházeli mezi bloky, kolem šibenice, byli ve věznici, kde lidé mnohdy celé dny stáli o hladu a žízni, postáli u popravčí zdi, v Březince stáli na oné osudné rampě a já věděla, že zde přede mnou stály miliony lidí a čekaly na ortel, je nepopsatelný. Ještě pár dní poté jsem měla vždy před usnutím před očima fotografie židovských žen a mužů, fotografie lidí už dávno mrtvých, kteří na nás shlíželi ze stěn. Vzpomínám na tuny vlasů, hromadu drátků - ve skutečností brýlí, haldy dětského oblečení, bot, kufrů...

      Ženy z bloku 10 se týkají tématu, o kterém jsem zatím měla jen útržkovité informace - pokusů se sterilizací židovských žen a mužů. Stejně jako většině lidí, také mně se při slovech lékařské experimenty v Osvětimi vybaví Josef Mengele. Na bloku 10 ale panovali jiní "lékaři" - Carl Clauberg a Horst Schumann, oba snažící se vynalézt metodu sterilizace, jež by byla rychlá, efektivní a pokud možno proveditelná masově. Ženy z bloku 10 byly podrobovány bolestivým lékařským zákrokům, aniž by jim bylo vysvětleno proč. Oba lékaři vnímali ženy jako své pokusné králíky a pokud už danou ženu k pokusům nepotřebovali, poslali ji do Březinky. Tam ji čekala buď tvrdá práce, nebo plyn. Kapitolou samou o sobě je profesor antropologie August Hirt, ten nechal zabít okolo sta lidí jen proto, aby si mohl na univerzitě zbudovat sbírku koster. Německým lékařům chtě nechtě pomáhali také lékaři-vězni, zde musím zmínit dvě lékařky: Alinu Brewdovou a Adelaide Hautvalovou - obě se snažily ženám přes hrozbu smrti pomáhat.

       V knize je popsán každodenní život na bloku 10, bez idealizace či snahy o vzbuzení lítosti, podána jsou holá fakta. Nikdo z nás si ale nedokáže představit hrůzostrašné podmínky, ve kterých vězeňkyně žily. Nikdo si nedokáže představit permanentní strach, který prožívaly. O neexistující hygieně nebo nedostatečné pooperační péči není třeba se zmiňovat.

      Obzvlášť pobuřující je skutečnost, jak se s ženami zacházelo po válce. Ty, které zázrakem přežily jak pokusy, tak pochody smrti, se často neměly kam vrátit. Ztratily rodinu, manžele, děti, sourozence, rodiče, ztratily majetek, který jim ukradli Němci, ale nejbolestněji vnímaly ztrátu své plodnosti a psychické útrapy. Většina z nich se v podstatě do běžného života vůbec nezvládla zapojit, trpěly depresemi, nočními můrami, úzkostí. A když žádaly finanční kompenzaci, nebyly mnohdy vyslyšeny. Co mě doslova zvedlo ze židle je fakt, že lékaři nebyli nijak potrestáni - Clauberg dokonce po válce ještě několik let  v klidu vedl lékařskou ordinaci.

       Kniha je založena na svědeckých výpovědích žen, které přežily. Ale jak autor dodává: "Existuje totiž mlčenlivá většina těch, kteří nepřežili: jsou to ženy z bloku 10, o nichž v této knize není zmínky, protože nejsou známá ani jejich jména."

       

 

Myši

autor: Gordon  Reece
originální název: Mice
nakladatelství: JOTA s. r. o.
rok vydání: 2011
překlad: Dana Vlčková

 

       Šestnáctiletá Shelley a její matka jsou myši: bojácné, nenápadné, neprůbojné, defenzivní. Obě jsou tak ideálním terčem šikany, Shelley ze strany spolužaček, matka ze strany svého šéfa. Když se přestěhují do nového domu, zdá se, že starostem je konec. Obě se sžívají se svým novým domovem, budují nové tradice, léčí se ze svých ran na těle i na duši. Až do osudné noci...

        Román má podtitul Každému jednou dojde trpělivost - a opravdu, stačí jedna noc a z myší jsou kočky. S onou stěžejní scénou přerodu z kořisti v lovce ale přichází má největší výtka  - nevěřila jsem jedinému slovu, celá situace působila tak strašně nevěrohodně, přehnaně, neskutečně. Autor očividně potřeboval nějaký vyhrocený moment, aby napomohl spádu v ději, posunul své hrdinky tam, kde je chtěl mít, ovšem scéna je velmi, velmi špatně napsaná. A děje se tak vlastně po celou dobu - výborné pasáže, kdy si říkáte: jo, takhle nějak se asi skutečně cítily, tohle se mohlo stát, jsou střídány částmi, kdy si v duchu říkáte: co to kruci je? Nevadí mi zapojit fantazii, odstřihnout se od všední reality, ba naopak, při čtení si to vyloženě užívám, co mě ale irituje je logická nesouvislost, a té jsem si zde teda užila do sytosti.

     Román Myši naštěstí klame svým tělem - to, co na první pohled vypadá jako obyčejná detektivní jednohubka, je ve skutečnosti solidní snahou o sondu do duše oběti a tyrana vzývající k nesčetným otázkám. Kde je hranice mezi dobrem a zlem, co skutečně jsme - to, co si myslíme, že jsme, to, jak nás vidí ostatní, anebo, s odkazem na Shakespeara (a esej hlavní hrdinky o Macbethovi) - charakter nemáme, neboť nás utváří jen naše skutky? Hlavní hrdinky, Shelley a její matka, jsou totiž velmi zvláštními postavami vzbuzující ve čtenáři nejednoznačné emoce oscilující na hraně mezi lítostí a odporem.

      Ačkoli samotný děj románu je možná příliš přitažený za vlasy, rozhodně mu nelze upřít napínavost a atraktivita. Osobně jsme si užívala zapojení čtenáře do příběhu - spolu s Shelley jsem dedukovala, kde mohla nastat chyba, na co se zapomnělo, který detail matka přehlédla, a přemítala, jak to vše dopadne.

        

 

60 %

Analfabetka, která uměla počítat

autor: Jonas Jonasson
originální název: Analfabeten som kunde räkna
nakladatelství: Panteon
rok vydání: 2014
překlad: Luisa Robovská

     Švédský spisovatel a novinář Jonas Jonasson se po světě proslavil humoristickým románem Stoletý stařík, který vylezl z okna  a zmizel. Analfabetkou, která uměla počítat se pokouší na svůj úspěch navázat a jde na to s neprůstřelnou logikou: co fungovalo jednou, bude fungovat i napodruhé. Znovu se tudíž setkáváme s hrdinou, v tomto případě hrdinkou, zažívající situace ryze absurdní, s osobitým stylem vyprávění, s jemnou ironií, slovními hříčkami a nadhledem. A opět nechybí ani atomová bomba.

      Jihoafričanka Nombeko Mayeki vyrůstá v jihoafrickém slumu a živí se vynášením latrín. Nikdy nechodila do školy, přesto umí počítat. A výborně. Shodou náhod se dostane jako uklízečka do tajného jaderného programu. Na druhé straně země, ve Švédsku, žije Ingmar Qvist. Shodou okolností je to největší odpůrce švédské monarchie a největší odpůrce krále. K nenávisti ke královské rodině vychovává také své dva syny, identická dvojčata, Holgera a Holgera. U jednoho padne svérázná výchova na úrodnou půdu, u druhého nikoli. Shodou ještě větších náhod se Holger I. a Holger II., Nombeko, Celestine (Holgerova anarchistická přítelkyně, jejímž smyslem života je protestovat proti všemu a všem) a nadbytečná atomová bomba sejdou na jednom místě a začne série pokusů o předání této zbraně do správných rukou. Jako bonus dostaneme tři potrhlé Číňanky, neschopného inženýra alkoholika, amerického paranoidního hrnčíře, babičku hraběnku, agenty Mossadu, čínského prezidenta, švédského krále a premiéra.

 

Jonasson si dělal pramálo starostí s psychologickou propracovaností postav, tím méně s věrohodností svého příběhu, navzdory tomu je ale Analfabetka povedené oddychové čtení. Čtenář, který přistoupí na autorovu hru "vše je možné", si užije dostatek vtipných scén a situací.

 

Má oblíbená slovní hříčka z knihy:

Nebo na Gustava III., který se šel rozptýlit na maškarní ples a byl zastřelen. Rozptýlení se ovšem nekonalo, jelikož tehdy se ještě pohřbívalo do země.

 

 

 

 

Život za životem

autor: Kate Atkinsonová
originální název: Life After Life
nakladatelství: Argo
rok vydání: 2013
překlad: Daniela Theinová

 

Kate Atkinsonová mě už před časem ohromila  Odloženými případy, nenápadnou knihou, která se ale pro mě osobně stala jednou z nejlepších knih, které jsme měla tu čest přečíst. Odložené případy byly výborně napsané, dokonale promyšlené a napínavé - ještě teď si vybavuji, s jakým zápalem jsem knihu hltala a sama pro sebe zkoušela dopředu předvídat, jak se budou ony čtyři, na první pohled různé a nesouvisející, příběhy odvíjet a rozplétat. Nakoupila jsem si proto další dvě u nás vydané knihy: V zákulisí muzea a Život po životě. Zatímco první zmíněná dosud leží neotevřena na polici, u druhé zmiňované jsem včera převrátila poslední stránku...

        Hlavní hrdinka, Ursula Toddová, má zvláštní dar: zemře, narodí se znovu a její život se opakuje. První z úmrtí nastane prakticky už při narození, další následují. Osudy Ursuly Toddové sledujeme od roku 1910, kdy se narodí, do roku 1967, ovšem ne chronologicky.

       Námět tedy velmi slibný.

       Upřímně - kniha má velká očekávání tak úplně nenaplnila. Aby nedošlo k mýlce - Atkinsonová je spisovatelka s vypravěčským nadáním, bohatým jazykem a soudě podle mnoha osudů, jež si pro nebohou Uršulu vymyslela, neskonale bohatou fantazií. Líbilo se mi, jak si autorka pohrává s kompozicí, támhle nás vrací na začátek, tady máme Uršulu už dospělou. Zajímavé bylo také ztvárnění stěžejních scén -  vždy tak podobné, ale vždy tak rozdílné, opakování motivů a obrazů (např. šaty na ramínku, jež ve skutečnosti nebyly pouhé šaty). Problém jsem ale měla se samotnou Uršulou - nedokázala jsem se s ní sžít, pokud nepočítám jeden její životní příběh (sňatek s učitelem Oliphantem), nevyvolala u mne větší emoce. Když padala tma, tedy Ursula umírala, necítila jsem nic víc než zvědavost, jak si povede v životě příštím. Ursula pro mne byla "nemastná neslaná". Mnohem více sympatií jsem cítila k postavám vedlejším: uštěpačné služce Bridget, inteligentní sestře Pamele, vždy trefně glosující situaci, milujícímu tatínkovi Hughovi. Také konec pro mne byl spíše rozpačitý, dokonale promyšlenou pointu jsme tentokrát očekávala marně.

 

      Co by kdyby? Každý z nás se určitě mnohokrát zamýšlel na tím, co by se stalo, kdyby tenkrát udělal něco jinak, nešel tam, kam šel, nebo naopak šel tam, kam se nakonec rozhodl nejít. Také koloběh Uršuliných životů se vždy otáčí trošku jinak, někdy stačí drobnost, jindy jde o rozhodnutí takřka životní. Do jaké míry je ale Ursula tvůrce svého osudu. Pokud má člověk možnost druhé volby, rozhodne se správně?  Kate Atkinsonová pro nás má jedno důležité sdělení: ideální rozhodnutí neexistuje, ani kdybychom žili tisíckrát, dokonalý život neprožijeme.

 

    Přestože je to kniha velmi zajímavá, mnohovrstevnatá, k zamýšlení nutící, okouzlení se tentokrát nekonalo.

 

80 %