Pád

autor: Simon Mawer
originální název: The Fall
nakladatelství: KNIHA ZLÍN
rok vydání: 2015
překlad: Filip Hanzlík

Robert se o smrti svého kdysi nejlepšího kamaráda Jamieho dozví z rádia. Jamie se zabil pádem ze skalní stěny. Tak začíná román Simona Mawera Pád.

 
V knize se střídají dvě dějové a časové linie. Jednak se přesuneme do doby, kdy byli Rob a Jamie malí kluci, přes jejich dospívání a mládí se dostaneme do okamžiku, kdy pro ně nebyla společná jen láska k horám. Děj postupně odhaluje komplikovaný vztah hrdinů jednoho k druhému. Vztah založený na oboustranném obdivu, ala také závisti, ještě umocněný tím, že Jamie i Rob tvoří dva vrcholy milostného trojúhelníku, jehož špičku představuje Ruth. Postupné sbližování a vzdalování, setkávání a rozchody jsou nahlíženy z perspektivy Roba, jenž je zde vypravěčem.

Na první pohled by se mohlo zdát, že horolezectví bude hlavním tématem knihy, není to ale pravda. Vlastně bychom horolezectví mohli nahradit potápěním, cestováním, lyžováním, nebo třeba sbíráním známek, nejde zde totiž o samotnou činnost, ale hlavně o vášeň, touhu něco dokázat, zdolat, přesvědčit sebe i druhé, že mám na víc, než se zdá. Pasáže líčící samotné lezení jen dokazují Mawerův talent, při popisu jednotlivých výstupů zapojuje autor všechny smysly, spolu s hrdiny vnímáme námahu, bolest, houževnatost, strach i radost z dosažení vrcholů.

 

Druhou dějovou vrstvu tvoří životní příběh Robovy matky Diany během předválečného a válečného období, kdy Diana pracovala jako pomocná zdravotní sestra a podílela se na záchranných pracích během náletů na Londýn. Obrazy bombardovaného Londýna autor popisuje snad ještě sugestivněji než zápolení s přírodními živly během vysokohorského výstupu. Scény zkázy, utrpení, všeobjímajícího strachu a tísně jsou opravdu brilantní a dostanou se čtenáři pod kůži (na které jako byste sami cítili usedající prach, jež byl ještě nedávno rodinným domem). Diana se jako matka jeví chladná a nepřístupná, i ona ale má svá tajemství a pod studenou slupkou pečlivě skrývá netušenou vášeň a hloubku citu. I zde nám autor předkládá milostný propletenec, dva vrcholy trojúhelníku tentokrát tvoří Diana a její přítelkyně Meg, jedna z nejzvláštnějších postav v románu. Meg je jako chameleón, tu správná pomáhající přítelkyně, tady necudná koketa. Třetím vrcholem je Guy Matthewson, slavný horolezec.

 

Oba příběhy se navzájem doplňují a prolínají, odhalují nám příčiny a následky rozhodnutí, která nelze vzít zpátky. Ukazují, že vztahy jsou komplikované v každé době, ať už se jedná o vztahy mezi mužem a ženou, nebo mezi přáteli, ať už se tvoří během války, v letech sedmdesátých, nebo dnes. Dokládají, že ve vztazích nejsou vítězové a poražení, jen ti, kdo se po pádu dokáží znova zvednout, a ti, co se o to ani nepokusí.

Autorovi se opět povedl velmi čtivý, ale přitom ne prvoplánově líbivý román, dočkáme se i závěrečné pointy: nečekané, ale přitom uvěřitelné.

 

Recenze přidána také na http://www.beletrie.eu/knihy/pad2.html

 

80 %

Dívka ve vlaku

autor: Paula Hawkins
originální název: The Girl on the Train
nakladatelství: Ikar
rok vydání: 2015
překlad: Věra Klásková

Mediální masáž provázející tuto knihu vás nemohla neminout, hemžilo se to v ní přízvisky jako nejčtenější, nejprodávanější, prostě the best. Reklamě bych i odolala, ovšem neodolal Ježíšek, a tak jsem si Dívku ve vlaku rozbalila pod stromečkem. Jaká tedy tato údajná hvězda mezi knižními novinkami je?

Hlavní hrdince Rachel se, eufemisticky řečeno, příliš nedaří. Rozvedená, bez domova, bez práce, bez vyhlídek a s pořádnou závislostí na alkoholu. Den co den jezdí ráno vlakem do centra Londýna předstírajíc před svou spolubydlící, že stále pracuje. Den co den z vlaku pozoruje dění venku, zvláště si oblíbí dvojici Jasona a Jess, jak si neznámého muže a ženu pojmenuje. Vysní si je jako ideální manželský pár, projektuje jim vše, co sama ztratila, nebo nikdy neměla. Jednoho dne Jess zmizí. Rachel cítí jako svou povinnost podělit se o to, co z vlaku a také při jedné ze svých alkoholických eskapád viděla. Nebo co si myslí, že viděla.

 

Za geniální považuju zejména nápad udělat z Rachel hlavní vypravěčku a možnost vnímat příběh jejíma očima. Je nezodpovědná, mnoha čtenářům bude nesympatická, vždyť je to troska bez důstojnosti a vlastního života, stále zamilovaná do svého exmanžela Toma. A neustále dělá hloupá a ještě hloupější rozhodnutí. A pak je tu její nespolehlivá paměť. Celou dobu pociťujete vzrušující nejistotu, zda to, co Rachel vypráví, je pravda, nebo jen její smyšlenky, zda se události odehrály opravdu tak, jak nám je předkládá. Dalšími vypravěčkami doplňujícími příběh jsou Megan (alias Jess) a Anna, nová manželka Rachelina bývalého manžela. Příběh tak vidíme ze tří různých pohledů a také v různých časových pásmech: Megan začíná vyprávět v dávnější minulosti a čím dál víc se přibližuje době, o které vypráví Rachel, aby se jejich vyprávění nakonec protnulo v závěrečném finále.

 

Přiznám se, že od jistého momentu jsem nemohla přestat číst. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, jestli se záhada s Megan vyřeší tak, jak jsem si myslela, na stranu druhou jsem si přála, aby příběh nikdy neskončil. Nešlo jen o linku s hledáním Megan, ale i o Rachel, nějak se mi dostala pod kůži a já jí přála happyend. Pokaždé, když se nalévala vínem nebo ginem, jsem si v duchu říkala, ale no tak, přestaň už s tím a vzchop se.

 

Určitě existují napínavější, promyšlenější a věrohodnější thrillery, tento je ale velmi nápaditý a čtivý. Pokud máte nařízený klidový režim a smíte tak maximálně ležet, je to ideální kniha, já se odpoutat nemohla.

90%

Pod sněhem

autor: Petra Soukupová
nakladatelství: Host
rok vydání: 2015

Recenzi na tuto knihu jsem zveřejnila také na stránkách knihkupectví beletrie.eu.

http://www.beletrie.eu/knihy/pod-snehem.html.

Když už si objednávám knihy, tak odtud. Ohromný výběr, optimální ceny, doma to mám, než bych řekla švec.

Petra Soukupová dobře ví, že velká dramata se neodehrávají jen při mimořádných událostech, ale právě v nejběžnějších a nejobyčejnějších situacích. Stačí tedy do jednoho auta naložit tři povahově naprosto odlišné ženy: sestry Olgu, Blanku a Kristýnu, čtyři děti, psa a vyslat je na cestu k rodičům oslavit otcovy narozeniny.

 

Spisovatelce se takřka akrobaticky podařilo vybalancovat charaktery našich tří hrdinek, každá má svou pravdu, své starosti a radosti, své pro a proti. Čtenář tak nefandí nikomu a zároveň fandí všem.
Na povrch postupně vyplývají nevyřčené křivdy, závist, žárlivost a nepochopení. Hádka stíhá hádku, téměř žádný úkon se neobejde bez konfliktu, vždy znovu a znovu se objevuje něco, co lze ostatním vyčíst, co lze kritizovat, proč se pohádat. A to je dle mého kámen úrazu – to, co čtenáře baví na začátku, se postupně stává jakousi rutinou, nudou táhnoucí se odnikud nikam. Nejzajímavější postavou se tak paradoxně stává matka Marie, jejíž vzpomínky a později myšlenky příběh doplňují a posouvají do jiné roviny. Tam, kde jsou sestry zaslepeny vlastním světem, vlastním bojem, tam si matka zachovává klid a nadhled. Velmi by mě zajímal mužský pohled na věc, neboť, přiznejme si, právě muži a vztahy jsou jedním z nejčastějších důvodů závisti, zloby, sporů a konfliktů žen a dívek, a nemusí se jednat jen o vztahy partnerské. Promlouvat mužské hrdiny bohužel autorka nenechala, na druhou stranu je tak na čtenáři, aby vydedukoval a domyslel to, co i hrdinkám zůstává utajeno

Zvláštní pozornost si zaslouží jazyková stránka románu. Číst tento text bylo jako plavit se rozbouřenou řekou - slova, věty, souvětí se na vás valí přirozeně a nenuceně v nekonečném, velmi čtivém proudu. Střídání vypravěčů a vypravěčských hledisek, pikantní rozpor mezi tím, co sestry opravdu vyřkly, a tím, co si jen myslely, jen dodávalo na zajímavosti a znovu dokazovalo, že ženský svět je opravdu komplikovaný.

Situace popsané v knize jsou čtenáři (a hlavně čtenářkám) občas až nepříjemně povědomé, Soukupová znovu potvrzuje vypravěčský a pozorovatelský talent, knihu je radost číst. Chyběla mi ovšem nějaká katarze, nějaké vyústění, vysvobození z nekonečného cyklu sporů a „dusna“.

Literární spolek Laury Sněžné

autor: Pasi Ilmari Jääskeläinen
originální název: Lumikko ja yhdeksän muuta
nakladatelství: Nakladatelství Paseka
rok vydání: 2015
překlad: Vladimír Piskoř

Občas se nechám zlákat kladnými recenzemi jiných knižních blogařů a nadšeně se vrhnu na chválené knihy. Někdy to nevyjde (namátkou: trošku zklamaná jsem byla ze Zvláštního smutku citronového koláče, knihu Babička pozdravuje a omlouvá se jsem odložila na nějaké třicáté straně), někdy je to ale trefa do černého, což se stalo v případě Literárního spolku Laury Sněžné. Přes těžkopádný začátek jsem se do Laury překvapivě začetla, doslova jsem se každý den těšila na večer, až si s výtiskem zalezu do peřin a ponořím se do děje.

 

Příběh se odehrává v malém finském městě Zaječíně, jež je proslavené neobvykle vysokým počtem úspěšných literátů pocházejících právě z tohoto městečka. Za tento zvláštní jev je zodpovědná zakladatelka a zároveň lektorka Spolku mladistvých spisovatelů, Laura Sněžná, úspěšná spisovatelka knih pro děti a hledačka dětských literárních talentů. A právě do Zaječína se vrací  mladá učitelka finštiny, Ella Malinová. Na základě slibné povídky otištěné v místním časopise se stává desátým členem tohoto Spolku. Co všechno obnáší být členem pověstné skupiny spisovatelů, jaká temná tajemství Spolek skrývá a kam Laura Sněžná zmizela - to vše se stane předmětem Ellina literárněvědného a vlastně až detektivního pátrání.

Je mi jasné, že některé motivy a scény nebudou po chuti úplně všem, já se ale nechala ráda vtáhnut do zvláštního světa města Zaječína. Ano, dějí se zde prapodivné až nereálné jevy, postavy se nechovají vždy úplně logicky a rozumně, ale mně se to líbilo, ať už tomu říkáme magický realismus či jakkoli jinak. Příběh je totiž neuvěřitelně čtivý, díky honbě za pravdou a postupně odhalovanými dávnými tajemstvími neustále roste motivace ke čtení. Chtěla jsem jednoduše vědět CO se stalo, PROČ se to stalo a samotná cesta za odpověďmi  mě velmi bavila.  Záhada samotné Laury Sněžné mě nechala celkem chladnou, ovšem do pátrání po záhadném členu onoho Spolku jsem se vrhla snad možná náruživěji než hlavní hrdinka, Ella Malinová.

 

Když už jsme u Elly, líbila se mi taky. Jak by ne, vždyť je skoro kolegyně. Velmi netypická a velmi akční. Ostatní postavy byly neméně sympaticky "divné". Zpočátku jsem byla v rozpacích z překladu jmen a názvů, později jsem si na Zimotu, Potůčkovou, Sněžnou, Kočičkovou a spol. zvykla  a oblíbila si je.  Alespoň se mi nepletli, navíc si představte, kdyby hlavní postavy nosily podobně šílená jméno jako autor knihy :-)

 

Poslední pochvala míří k obálce krásně evokující severskou zimu, ale také tajemno, a celkově vzhledu knihy. Než jsem knihu otevřela, občas jsem se jen tak kochala obálkou a knihu osahávala.

 

Abych byla spravedlivá, i slabiny se našly, například v logice děje (na posledního člena se čeká bezúspěšně několik desítek let, načež se jednoduše přijme Ella na základě jedné publikované práce?) A některé otázky zůstanou nezodpovězeny (naštěstí ne ta s desátým členem, ta se objasnila k mé plné spokojenosti) - což ale lidem s fantazií až tak vadit nebude.

 

 

                                                                                85 %

A hory odpověděly

autor: Khaled Hosseini
originální název: And the Mounthains Echoed
nakladatelství: Argo
rok vydání: 2013
překlad: Miroslava Kopicová

Román A hory odpověděly je mou třetí knihou Khaleda Hossiniho. Jako mnozí další čtenáři jsem se nejprve nechala okouzlit Lovcem draků.  Je to už několik let, ale dodnes si pamatuju, jak jsem ji četla na nádražní zastávce čekajíc na autobus do práce, nevnímajíc lidi kolem sebe, ranní slunce se mi opíralo do stránek a já se přistihla, že se nad knihou střídavě usmívám a mračím, prožívajíc osudové momenty hrdinova života. Poté  do mého života vstoupila Marjam a Lajla, dvě velmi rozdílné afghánské ženy, jež ale pojilo neobvyklé přátelství, strach, radost, touha po svobodě, život v Kábulu, městě Tisíců planoucích sluncí, a hlavně stejný tyranizující manžel. 

Nyní bylo načase svou sbírku Hosseiniho knih zkompletovat. K velké radosti mohu konstatovat, že je to pořád starý dobrý Hosseini, a přece jiný, nový, originální.

 

V prvé řadě zde nemáme ústředního hrdinu a jeden příběh, ale hned celou mozaiku lidských osudů. Hrdinové se mění kapitolu od kapitoly, odhalují nová tajemství a osvětlují děj opět a opět z nové perspektivy. Ústřední příběh sourozenců Parí a Abdulláha je jen odrazovým můstkem, jen semínkem, ze kterého vyroste celý záhon postav a jejich světů,  více či méně propojených. Vy můžete jen hádat, kdo bude vaším dalším průvodcem touto čtivou skládačkou. Putujeme časem i prostorem, krom tradičního Afghánistánu se ocitáme ve Francii, Indii, Řecku či Americe.  

Co zůstalo stejné, jsou hrdinové a autorův přístup k nim. Nehrdinští, chybující, sobečtí i bázliví, přesto (nebo proto?) tak lidští. Líbí se mi, s jakou shovívavostí a pochopením autor na jejich slabosti pohlíží, líbí se mi ta nejednoznačnost ukrytá v každém z nich. Na první pohled odsouzeníhodná postava se vám před očima mění v bytost hodnou spíše lítosti, postava vzbuzující sympatie se posléze projeví jako pokrytecký slaboch. Je zvláštní a zarážející, jak jednoduché je dojít k nesprávnému úsudku o druhém člověku, když nevíme vše, když si jen myslíme, že víme...

K působivým příběhům v knize si připočtěte kvalitu autorova vypravěčství, nesentimentální, a přesto citlivý projev, výsledkem je kniha takřka dokonalá.

 

 Hosseini má podle mého zvláštní dar vypravovat, a dokud bude mít o čem, jsme ochotná znovu a znovu poslouchat.

 

                                                                                90%

 

  

Řekni vlkům, že jsem doma

autor: Carol Rifka Bruntová
originální název: Tell the Wolves I´m Home
nakladatelství: JOTA s. r. o.
rok vydání: 2014
překlad: Vanda Senko Ohnisková

Čtrnáctileté June Elbusové zemře milovaný strýček, malíř Finn, na AIDS. Je rok 1987 a většina lidí má o této nemoci velmi mlhavé, a mnohdy velmi mylné představy. June je jiná než ostatní, má ráda středověk, má ráda les a vlky, a kdybyste se jí zeptali, čím chce být, odpověděla by, že sokolníkem. Se strýčkem Finnem odchází jediný člověk, o kterém si kdy June myslela, že jí rozumí, že ji dokonale chápe. Ale co když tomu tak není a June má kolem sebe mnohem víc lidí, kterým na ní záleží, než si kdy dokázala pomyslet?

     Řekni vlkům, že jsem doma je příběh o hledání sebe sama, o ztrácení a nacházení, o poutech, která nás váží k jiným lidem, ať chceme, či nechceme. Je to příběh o tom, že nikdy neexistuje jedna jediná pravda, jedno jediné správné rozhodnutí.

      Vypravěčkou je June, a vypráví nám svůj příběh se vší upřímností dospívající dívky. Jedna z mnoha věcí, které se mi na knize líbily, je právě způsob, jakým je vyprávěna. I nejsložitější myšlenky, pocity a dojmy jsou popsány jednoduše, ale výstižně. Povedená je například metafora o lidském životě jako tunelu, který se postupně zužuje a my máme zdánlivě čím dál menší rozsah možností, jak se svým životem naložit. Líbily se mi drobné detaily, kterými autorka popsala vztah June k ostatním, momenty a střípky vzpomínek, které dotvářely atmosféru a pomáhaly pochopit, co a proč se v životě June stalo. Líbil se mi například nápad s obrazem jako prostředkem komunikace, vlci jako symbol nebezpečí,a le zároveň odvahy jít svou vlastní cestou.

      Všechny postavy jsou velmi specifické, osobité a komplikované. Hlavně Junina matka, kterou stejně jako June chvíli nechápete, chvíli nenávidíte, abyste pak velkoryse pokývali hlavou a shovívavě se pousmáli nad vším, co udělala a řekla. Zajímavá je i sestra Greta, líbilo se mi, jak se postupně odkrývalo, že je vlastně celou dobu úplně jiná, než se jeví a než si |June myslí. Stejně tak Finn, jeho přítel Toby a samotná June. Vnímáte je jako plnohodnotné bytosti, nejen jako hrdiny knihy, snad proto, že nejsou dokonalé, nejsou černobílé, mají své přednosti, chmury, touhy, tajemství a sny, jako každý z nás.

      Děj je do jisté míry předvídatelný, zvláště co se týče vtahu s Tobym, přesto příběh ani chvíli nenudí, naopak, má neuvěřitelnou sílu vtáhnout vás a nepustit, dokud nedočtete poslední stránku. Konec je samozřejmě dojemný, ale ne patetický či sladkobolný, je to vlastně přirozené vyústění všeho, co se stalo předtím. Poselství příběhu je sám o sobě velmi prosté, ale přitom hluboké a navzdory nevyhnutelnému konci krásné: Když ztratíte jednoho přítele, občas nečekaně najdete jiného. A ne jednoho.

 

90%

Sebevraždy panen

autor: Jeffrey Eugenides

originální název: The Virgin Suicides
nakladatelství: Host
rok vydání: 2013
překlad: Martina Neradová

 

Jeffrey Eugenides ve svém debutovém románu zpracovává na první pohled bulvární téma: sebevraždy mladistvých. A nejde o sebevraždy ledajaké - v tomto případě postupně spáchá sebevraždu pět sester Lisbonových: Cecilia, Therese, Lux, Bonnie a Mary.

Příběh je zdánlivě prostý: nejmladší dcera Lisbonových, třináctiletá Cecilia, spáchá sebevraždu. Zbylé čtyři sestry jsou v šoku, nicméně život jde dál.... Dokud nejsou dcery pozvány na maturitní ples. Na jeden jediný večer je jim otevřena brána do světa obyčejných vrstevníků, do světa tajně upíjeného alkoholu, nesmělých objetí i vášnivých polibků. Vzápětí je brána opět přibouchnuta a uzamčena na sedm západů přísnou matkou, snažící se dcery chránit před zlým, zkaženým okolním světem. Dívky postupně chřadnou, stejně jako chátrá jejich dům, ulice, celé město, spějí k zániku i ony samy.

     Kniha je vyprávěna kolektivním vypravěčem v první osobě množného čísla. Oněmi vypravěči jsou chlapci ze sousedství. Jako pietní akt se rozhodli poskládat k sobě nostalgické vzpomínky na dívky, na okolnosti jejich smrti,  vše doplnili svědectvími zúčastněných osob a názory odborníků.  Před očima se vám tak vynořuje čím dál plastičtější obraz nešťastných sester, zejména Lux, ta dostává v knize nepoměrně více prostoru než její sestry. Nejspíš je to tím, že je ze sester nejméně pasivní a s izolací se rozhodla bojovat po svém. Vypravěči se snaží také vyzpovídat ze své fascinace, jež u nich dívky rozpoutaly. Pět sester Lisbonových totiž  na chlapce působí jako to přízračné zakázané ovoce - čím jsou vzdálenější a nedosažitelnější, tím víc jsou jimi fascinováni.

    V kontrastu s šokujícím námětem je zpracování knihy - kultivované, citlivé, nesnažící se o patos či naopak cynismus. Kniha má neskutečně silnou podmanivou atmosféru, něco, co vás nutí číst dál a dál, obracet stránku za stránkou. Snad touha dozvědět se proč, přičemž sám čtenář ví, že uspokojivá odpověď neexistuje.

     Eugenides je ceněn především díky románu Hermafrodit, za nějž získal Pulitzerovu cenu, ovšem už svou prvotinou prokázal nebývalou schopnost přikovat čtenáře k příběhu nezvyklým způsobem vyprávění, důrazem na detaily a neobvyklým námětem, jež ale není samoúčelný. Jediná má výtka tak směřuje k obálce - zatímco se Eugenides dokázal nesnížit k morbiditě, nevkusný motiv na obálce leží na samotném jejím dnu.

 

80 %