Po menší pauze způsobené přivítáním nového člena rodiny jsem zpět s dalším článkem. Čtení s miminkem je trošku jiný level, ale čas na knihu si přece jen najdu, i když občas je to doslova pár stránek přelouskaných zatímco dítko uspávám nebo mu stavím komíny (které okamžitě bourá). Protože se moje slovní zásoba dost omezila (na máma, táta, pápá, paci paci a ham), omluvte případnou sníženou kvalitu textů :-)
Co jsem tedy (krom jiného) četla a co mě zaujalo:
Robert Galbraith ( J. K. Rowlingová) - Volání Kukačky, Hedvábník, Ve službách zla
Detektivní série se mi líbila moc, navíc mají knihy vzrůstající tendenci. V každém díle se dozvídáme něco víc ze soukromí a minulosti obou hlavních aktérů - soukromého detektiva Cormorana Strikea a jeho asistentky Robin. Na můj vkus jsou kriminální zápletky trochu moc překombinované, ale musím uznat, že se zatím Rowlingové povedlo vždy vše logicky a věrohodně zdůvodnit. Vynikající je zejména třetí díl, možná tím, že zde dvojice detektivů řeší případ, který se jich (hlavně Cormorana) osobně dotýká. Všechny knihy jsou příjemně dlouhé, čtivé, místy napínavé a nějaká ta romantická linka se tam taky najde.
Jodi Picoultová - Vlk samotář, Prostá pravda, Čas odejít
Na Picoultové se mi líbí především tři věci. Za prvé - vybírá si kontroverzní neobvyklá témata, často z lékařského prostředí. Její hrdinové musí řešit nezáviděníhodná dilemata, často musí jít proti své rodině, výchově, morálním zásadám. Za druhé - ukazuje čtenáři, že svět není černobílý, že neexistuje jen jedna pravda, jen jedno správné řešení, že vše má svou příčinu, následek a nekonečno možných proměnných. Za třetí - často střídá vypravěče, jako čtenář tak můžete na problém nahlížet očima několika postav, a často zjistíte, že se vám tak otevírají nové obzory. Třešničkou na dortu je pak čtivost knih. Trošku výhrady mám ke konci (a vlastně pointě) knihy Čas odejít, tady se myslím Picoultová hodně odtrhla od reality, ale na druhou stranu, proč ne.
Cheryl Strayed - Divočina
Já to říkám pořád, že nejlepší lék na trápení je chůze po horách. Autobiografický příběh Cheryl, která se vydává na Pacifickou hřebenovku překonávat sama sebe je psán s odzbrojující upřímností, nevadí ani časté přeskoky do minulosti, ba naopak. Velké plus dávám zvláště za konečnou pointu, autorce se podařilo vyhnout všem klišoidním rádoby moudrým nástrahám, neuchýlila se k nějaké povznášející obecné frázi, ale zůstala svá. Doporučuji i filmovou verzi, od knižní předlohy se mírně odlišuje, ale kvalitami knihu možná i překonává.
Madeline Miller - Achilleova píseň
Příběh trojské války vyprávěný Patroklem. Krásně napsané, poutavá je hlavně první část, kde se Patrokles a Achilleus....nechci vyzrazovat :-) Sympatické je, že ačkoli autorka tématu věnovala roky studia, svými znalostmi čtenáře nezahlcuje, líbilo se mi i vyobrazení bohů, působili věrohodně a přitom božsky, klobouk dolů.
nenadchlo ani nezaujalo:
Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme
Dílo, které získalo Pulitzerovu cenu, a já dost pořádně nechápu za co, na databazi.cz jsem tuto knihu okomentovala takto:
Knihy z druhé světové mě většinou strhnou, dojmou, rozesmutní, nutí k zamyšlení, tady se se mnou nedělo nic. Hlavní hrdinka byla taková nijaká, ještě v šestnácti na mě působila jako šestiletá, zatímco s Táňou z Měděného jezdce jsem mrzla, hladověla, milovala, brečela a bojovala do posledního dechu, Marie-Laura mi byla celkem lhostejná, vlastně jediné, co si o ní budu pamatovat, je to, že byla slepá a měla ráda šneky. Werner měl světlé vlasy a byl dobrý na fyziku, toť vše, větší potenciál (a pro mě větší zajímavost) měly vedlejší postavy Volkheimera a Frederika, všechny scény z vojenské školy byly výborné, některé pasáže jsme si přečetla víckrát (ten nejslabší). Jazyk mi přišel okrášlený, nikoli krásný, škoda, že i tam, kde by víc zapůsobila jednoduchost, přesnost, prostý popis, se autor neubránil nějakému tomu obraznému pojmenování. Časté střídání hlavních hrdinů mi místy vadilo - zvláště tam, kde se příběh konečně začal trochu rozjíždět: než jsem se stihla do situace vžít, zase se skočilo jinam. dějová linka ohledně Moře plamenů mi přišla nadbytečná, čekala jsme nějakou pointu...a ono nic. Možná jsem měla jen příliš vysoká očekávání, bohužel knihu hodnotím jako průměrnou...
Oliver Truc: Poslední Laponec
Severská detektivka údajně ověnčená spoustou cen, no nevím, četla jsem rozhodně knihy s promyšlenější zápletkou i lépe napsané. Kniha nebyla vyloženě špatná, ale nebylo na ní nic, co by čtenáře bůhvíjak nadchlo. Zpětně už si ani nepamatuju, kdo byl vlastně vrah.
zklamalo mě:
Sergej Lukjaněnko - Noční hlídka
Anotace slibovala moderní ruskou fantasy: Moskva, upíři, vědmy, Jiní...vypadalo to lákavě, ale bohužel. Dočetla jsem jen silou vůle - nemastný neslaný hrdina, místo boje Světla a Tmy jsem se dočkala jen intrik, lhaní, spousty nudných keců na téma rovnováha dobra a zla. Hrůzné mi přišly zvláště dialogy, občas jsem měla pocit, že jedna postava mluví o koze, druhá o voze, motivaci ke čtení nenabízely ani nudné akční scény.
Jodi Picoultová - Vlk samotář, Prostá pravda, Čas odejít
Na Picoultové se mi líbí především tři věci. Za prvé - vybírá si kontroverzní neobvyklá témata, často z lékařského prostředí. Její hrdinové musí řešit nezáviděníhodná dilemata, často musí jít proti své rodině, výchově, morálním zásadám. Za druhé - ukazuje čtenáři, že svět není černobílý, že neexistuje jen jedna pravda, jen jedno správné řešení, že vše má svou příčinu, následek a nekonečno možných proměnných. Za třetí - často střídá vypravěče, jako čtenář tak můžete na problém nahlížet očima několika postav, a často zjistíte, že se vám tak otevírají nové obzory. Třešničkou na dortu je pak čtivost knih. Trošku výhrady mám ke konci (a vlastně pointě) knihy Čas odejít, tady se myslím Picoultová hodně odtrhla od reality, ale na druhou stranu, proč ne.
Cheryl Strayed - Divočina
Já to říkám pořád, že nejlepší lék na trápení je chůze po horách. Autobiografický příběh Cheryl, která se vydává na Pacifickou hřebenovku překonávat sama sebe je psán s odzbrojující upřímností, nevadí ani časté přeskoky do minulosti, ba naopak. Velké plus dávám zvláště za konečnou pointu, autorce se podařilo vyhnout všem klišoidním rádoby moudrým nástrahám, neuchýlila se k nějaké povznášející obecné frázi, ale zůstala svá. Doporučuji i filmovou verzi, od knižní předlohy se mírně odlišuje, ale kvalitami knihu možná i překonává.
Madeline Miller - Achilleova píseň
Příběh trojské války vyprávěný Patroklem. Krásně napsané, poutavá je hlavně první část, kde se Patrokles a Achilleus....nechci vyzrazovat :-) Sympatické je, že ačkoli autorka tématu věnovala roky studia, svými znalostmi čtenáře nezahlcuje, líbilo se mi i vyobrazení bohů, působili věrohodně a přitom božsky, klobouk dolů.
nenadchlo ani nezaujalo:
Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme
Dílo, které získalo Pulitzerovu cenu, a já dost pořádně nechápu za co, na databazi.cz jsem tuto knihu okomentovala takto:
Knihy z druhé světové mě většinou strhnou, dojmou, rozesmutní, nutí k zamyšlení, tady se se mnou nedělo nic. Hlavní hrdinka byla taková nijaká, ještě v šestnácti na mě působila jako šestiletá, zatímco s Táňou z Měděného jezdce jsem mrzla, hladověla, milovala, brečela a bojovala do posledního dechu, Marie-Laura mi byla celkem lhostejná, vlastně jediné, co si o ní budu pamatovat, je to, že byla slepá a měla ráda šneky. Werner měl světlé vlasy a byl dobrý na fyziku, toť vše, větší potenciál (a pro mě větší zajímavost) měly vedlejší postavy Volkheimera a Frederika, všechny scény z vojenské školy byly výborné, některé pasáže jsme si přečetla víckrát (ten nejslabší). Jazyk mi přišel okrášlený, nikoli krásný, škoda, že i tam, kde by víc zapůsobila jednoduchost, přesnost, prostý popis, se autor neubránil nějakému tomu obraznému pojmenování. Časté střídání hlavních hrdinů mi místy vadilo - zvláště tam, kde se příběh konečně začal trochu rozjíždět: než jsem se stihla do situace vžít, zase se skočilo jinam. dějová linka ohledně Moře plamenů mi přišla nadbytečná, čekala jsme nějakou pointu...a ono nic. Možná jsem měla jen příliš vysoká očekávání, bohužel knihu hodnotím jako průměrnou...
Oliver Truc: Poslední Laponec
Severská detektivka údajně ověnčená spoustou cen, no nevím, četla jsem rozhodně knihy s promyšlenější zápletkou i lépe napsané. Kniha nebyla vyloženě špatná, ale nebylo na ní nic, co by čtenáře bůhvíjak nadchlo. Zpětně už si ani nepamatuju, kdo byl vlastně vrah.
zklamalo mě:
Sergej Lukjaněnko - Noční hlídka Anotace slibovala moderní ruskou fantasy: Moskva, upíři, vědmy, Jiní...vypadalo to lákavě, ale bohužel. Dočetla jsem jen silou vůle - nemastný neslaný hrdina, místo boje Světla a Tmy jsem se dočkala jen intrik, lhaní, spousty nudných keců na téma rovnováha dobra a zla. Hrůzné mi přišly zvláště dialogy, občas jsem měla pocit, že jedna postava mluví o koze, druhá o voze, motivaci ke čtení nenabízely ani nudné akční scény.
