Řekni vlkům, že jsem doma

autor: Carol Rifka Bruntová
originální název: Tell the Wolves I´m Home
nakladatelství: JOTA s. r. o.
rok vydání: 2014
překlad: Vanda Senko Ohnisková

Čtrnáctileté June Elbusové zemře milovaný strýček, malíř Finn, na AIDS. Je rok 1987 a většina lidí má o této nemoci velmi mlhavé, a mnohdy velmi mylné představy. June je jiná než ostatní, má ráda středověk, má ráda les a vlky, a kdybyste se jí zeptali, čím chce být, odpověděla by, že sokolníkem. Se strýčkem Finnem odchází jediný člověk, o kterém si kdy June myslela, že jí rozumí, že ji dokonale chápe. Ale co když tomu tak není a June má kolem sebe mnohem víc lidí, kterým na ní záleží, než si kdy dokázala pomyslet?

     Řekni vlkům, že jsem doma je příběh o hledání sebe sama, o ztrácení a nacházení, o poutech, která nás váží k jiným lidem, ať chceme, či nechceme. Je to příběh o tom, že nikdy neexistuje jedna jediná pravda, jedno jediné správné rozhodnutí.

      Vypravěčkou je June, a vypráví nám svůj příběh se vší upřímností dospívající dívky. Jedna z mnoha věcí, které se mi na knize líbily, je právě způsob, jakým je vyprávěna. I nejsložitější myšlenky, pocity a dojmy jsou popsány jednoduše, ale výstižně. Povedená je například metafora o lidském životě jako tunelu, který se postupně zužuje a my máme zdánlivě čím dál menší rozsah možností, jak se svým životem naložit. Líbily se mi drobné detaily, kterými autorka popsala vztah June k ostatním, momenty a střípky vzpomínek, které dotvářely atmosféru a pomáhaly pochopit, co a proč se v životě June stalo. Líbil se mi například nápad s obrazem jako prostředkem komunikace, vlci jako symbol nebezpečí,a le zároveň odvahy jít svou vlastní cestou.

      Všechny postavy jsou velmi specifické, osobité a komplikované. Hlavně Junina matka, kterou stejně jako June chvíli nechápete, chvíli nenávidíte, abyste pak velkoryse pokývali hlavou a shovívavě se pousmáli nad vším, co udělala a řekla. Zajímavá je i sestra Greta, líbilo se mi, jak se postupně odkrývalo, že je vlastně celou dobu úplně jiná, než se jeví a než si |June myslí. Stejně tak Finn, jeho přítel Toby a samotná June. Vnímáte je jako plnohodnotné bytosti, nejen jako hrdiny knihy, snad proto, že nejsou dokonalé, nejsou černobílé, mají své přednosti, chmury, touhy, tajemství a sny, jako každý z nás.

      Děj je do jisté míry předvídatelný, zvláště co se týče vtahu s Tobym, přesto příběh ani chvíli nenudí, naopak, má neuvěřitelnou sílu vtáhnout vás a nepustit, dokud nedočtete poslední stránku. Konec je samozřejmě dojemný, ale ne patetický či sladkobolný, je to vlastně přirozené vyústění všeho, co se stalo předtím. Poselství příběhu je sám o sobě velmi prosté, ale přitom hluboké a navzdory nevyhnutelnému konci krásné: Když ztratíte jednoho přítele, občas nečekaně najdete jiného. A ne jednoho.

 

90%