Ženy z bloku 10

autor: Hans-Joachim Lang
originální název: Die Frauen von Block 10
nakladatelství: Euromedia Group - Ikar
rok vydání: 2014
překlad: Zlata Kufnerová

     Toto nebylo jednoduché čtení. Kdyby mě někdo pozoroval, viděl by, jak střídavě krčím čelo, zvedám obočí údivem, oči se mi zalévají slzami. Jako skoro všechny knihy týkající se Osvětimi a holocaustu, ani tento text mě nenechal chladnou. I když jsem o holocaustu přečetla množství knih, vždy a znova mi naskakuje husí kůže. Pocit, jaký jsem měla loni v prosinci, když jsme se školou Osvětim navštívili, procházeli mezi bloky, kolem šibenice, byli ve věznici, kde lidé mnohdy celé dny stáli o hladu a žízni, postáli u popravčí zdi, v Březince stáli na oné osudné rampě a já věděla, že zde přede mnou stály miliony lidí a čekaly na ortel, je nepopsatelný. Ještě pár dní poté jsem měla vždy před usnutím před očima fotografie židovských žen a mužů, fotografie lidí už dávno mrtvých, kteří na nás shlíželi ze stěn. Vzpomínám na tuny vlasů, hromadu drátků - ve skutečností brýlí, haldy dětského oblečení, bot, kufrů...

      Ženy z bloku 10 se týkají tématu, o kterém jsem zatím měla jen útržkovité informace - pokusů se sterilizací židovských žen a mužů. Stejně jako většině lidí, také mně se při slovech lékařské experimenty v Osvětimi vybaví Josef Mengele. Na bloku 10 ale panovali jiní "lékaři" - Carl Clauberg a Horst Schumann, oba snažící se vynalézt metodu sterilizace, jež by byla rychlá, efektivní a pokud možno proveditelná masově. Ženy z bloku 10 byly podrobovány bolestivým lékařským zákrokům, aniž by jim bylo vysvětleno proč. Oba lékaři vnímali ženy jako své pokusné králíky a pokud už danou ženu k pokusům nepotřebovali, poslali ji do Březinky. Tam ji čekala buď tvrdá práce, nebo plyn. Kapitolou samou o sobě je profesor antropologie August Hirt, ten nechal zabít okolo sta lidí jen proto, aby si mohl na univerzitě zbudovat sbírku koster. Německým lékařům chtě nechtě pomáhali také lékaři-vězni, zde musím zmínit dvě lékařky: Alinu Brewdovou a Adelaide Hautvalovou - obě se snažily ženám přes hrozbu smrti pomáhat.

       V knize je popsán každodenní život na bloku 10, bez idealizace či snahy o vzbuzení lítosti, podána jsou holá fakta. Nikdo z nás si ale nedokáže představit hrůzostrašné podmínky, ve kterých vězeňkyně žily. Nikdo si nedokáže představit permanentní strach, který prožívaly. O neexistující hygieně nebo nedostatečné pooperační péči není třeba se zmiňovat.

      Obzvlášť pobuřující je skutečnost, jak se s ženami zacházelo po válce. Ty, které zázrakem přežily jak pokusy, tak pochody smrti, se často neměly kam vrátit. Ztratily rodinu, manžele, děti, sourozence, rodiče, ztratily majetek, který jim ukradli Němci, ale nejbolestněji vnímaly ztrátu své plodnosti a psychické útrapy. Většina z nich se v podstatě do běžného života vůbec nezvládla zapojit, trpěly depresemi, nočními můrami, úzkostí. A když žádaly finanční kompenzaci, nebyly mnohdy vyslyšeny. Co mě doslova zvedlo ze židle je fakt, že lékaři nebyli nijak potrestáni - Clauberg dokonce po válce ještě několik let  v klidu vedl lékařskou ordinaci.

       Kniha je založena na svědeckých výpovědích žen, které přežily. Ale jak autor dodává: "Existuje totiž mlčenlivá většina těch, kteří nepřežili: jsou to ženy z bloku 10, o nichž v této knize není zmínky, protože nejsou známá ani jejich jména."

       

 

Myši

autor: Gordon  Reece
originální název: Mice
nakladatelství: JOTA s. r. o.
rok vydání: 2011
překlad: Dana Vlčková

 

       Šestnáctiletá Shelley a její matka jsou myši: bojácné, nenápadné, neprůbojné, defenzivní. Obě jsou tak ideálním terčem šikany, Shelley ze strany spolužaček, matka ze strany svého šéfa. Když se přestěhují do nového domu, zdá se, že starostem je konec. Obě se sžívají se svým novým domovem, budují nové tradice, léčí se ze svých ran na těle i na duši. Až do osudné noci...

        Román má podtitul Každému jednou dojde trpělivost - a opravdu, stačí jedna noc a z myší jsou kočky. S onou stěžejní scénou přerodu z kořisti v lovce ale přichází má největší výtka  - nevěřila jsem jedinému slovu, celá situace působila tak strašně nevěrohodně, přehnaně, neskutečně. Autor očividně potřeboval nějaký vyhrocený moment, aby napomohl spádu v ději, posunul své hrdinky tam, kde je chtěl mít, ovšem scéna je velmi, velmi špatně napsaná. A děje se tak vlastně po celou dobu - výborné pasáže, kdy si říkáte: jo, takhle nějak se asi skutečně cítily, tohle se mohlo stát, jsou střídány částmi, kdy si v duchu říkáte: co to kruci je? Nevadí mi zapojit fantazii, odstřihnout se od všední reality, ba naopak, při čtení si to vyloženě užívám, co mě ale irituje je logická nesouvislost, a té jsem si zde teda užila do sytosti.

     Román Myši naštěstí klame svým tělem - to, co na první pohled vypadá jako obyčejná detektivní jednohubka, je ve skutečnosti solidní snahou o sondu do duše oběti a tyrana vzývající k nesčetným otázkám. Kde je hranice mezi dobrem a zlem, co skutečně jsme - to, co si myslíme, že jsme, to, jak nás vidí ostatní, anebo, s odkazem na Shakespeara (a esej hlavní hrdinky o Macbethovi) - charakter nemáme, neboť nás utváří jen naše skutky? Hlavní hrdinky, Shelley a její matka, jsou totiž velmi zvláštními postavami vzbuzující ve čtenáři nejednoznačné emoce oscilující na hraně mezi lítostí a odporem.

      Ačkoli samotný děj románu je možná příliš přitažený za vlasy, rozhodně mu nelze upřít napínavost a atraktivita. Osobně jsme si užívala zapojení čtenáře do příběhu - spolu s Shelley jsem dedukovala, kde mohla nastat chyba, na co se zapomnělo, který detail matka přehlédla, a přemítala, jak to vše dopadne.

        

 

60 %

Analfabetka, která uměla počítat

autor: Jonas Jonasson
originální název: Analfabeten som kunde räkna
nakladatelství: Panteon
rok vydání: 2014
překlad: Luisa Robovská

     Švédský spisovatel a novinář Jonas Jonasson se po světě proslavil humoristickým románem Stoletý stařík, který vylezl z okna  a zmizel. Analfabetkou, která uměla počítat se pokouší na svůj úspěch navázat a jde na to s neprůstřelnou logikou: co fungovalo jednou, bude fungovat i napodruhé. Znovu se tudíž setkáváme s hrdinou, v tomto případě hrdinkou, zažívající situace ryze absurdní, s osobitým stylem vyprávění, s jemnou ironií, slovními hříčkami a nadhledem. A opět nechybí ani atomová bomba.

      Jihoafričanka Nombeko Mayeki vyrůstá v jihoafrickém slumu a živí se vynášením latrín. Nikdy nechodila do školy, přesto umí počítat. A výborně. Shodou náhod se dostane jako uklízečka do tajného jaderného programu. Na druhé straně země, ve Švédsku, žije Ingmar Qvist. Shodou okolností je to největší odpůrce švédské monarchie a největší odpůrce krále. K nenávisti ke královské rodině vychovává také své dva syny, identická dvojčata, Holgera a Holgera. U jednoho padne svérázná výchova na úrodnou půdu, u druhého nikoli. Shodou ještě větších náhod se Holger I. a Holger II., Nombeko, Celestine (Holgerova anarchistická přítelkyně, jejímž smyslem života je protestovat proti všemu a všem) a nadbytečná atomová bomba sejdou na jednom místě a začne série pokusů o předání této zbraně do správných rukou. Jako bonus dostaneme tři potrhlé Číňanky, neschopného inženýra alkoholika, amerického paranoidního hrnčíře, babičku hraběnku, agenty Mossadu, čínského prezidenta, švédského krále a premiéra.

 

Jonasson si dělal pramálo starostí s psychologickou propracovaností postav, tím méně s věrohodností svého příběhu, navzdory tomu je ale Analfabetka povedené oddychové čtení. Čtenář, který přistoupí na autorovu hru "vše je možné", si užije dostatek vtipných scén a situací.

 

Má oblíbená slovní hříčka z knihy:

Nebo na Gustava III., který se šel rozptýlit na maškarní ples a byl zastřelen. Rozptýlení se ovšem nekonalo, jelikož tehdy se ještě pohřbívalo do země.