Jillian Michaels: 6week 6pack

...aneb Jak jsem 6 týdnů cvičila a shazovala poporodní kila.

Břicho nikdy nebylo nic, čím bych se chlubila. Pokud se mi někde usazovaly špeky, bylo to právě tam. Po porodu se situace ještě zhoršila, uvědomila jsem si tudíž, že mám tři možnosti:

a) smířit se s tím, že jsem tlustá

b) nadávat, že jsem tlustá

c) něco s tím udělat

Vybrala jsme si za cé a ke svému boji proti břišní pneumatice jsem se vyzbrojila cvičebním programem Six week six pack Jillian Michaels. Nemám v plánu psát fitness blog, ale protože sama ráda čtu osobní zkušenosti lidí, kteří něco dokázali, překonali sami sebe, svůj strach, stud, lenost, komfortní zónu, rozhodla jsem se i já podělit o dojmy, pocity, strasti a slasti, které jsem zažívala během svého šestitýdenního cvičebního procesu.

 

6week 6pack

Cvičení je zaměřené na břišní partie. Jak napovídá název, po šesti týdnech byste se měli pyšnit výstavním pekáčem buchet. Cvičení má dvě úrovně: level 1 a level 2, každý se cvičí tři týdny. Cvičit byste měli 5-6krát týdně, kdy budete odpočívat, je na vás. I s rozcvičkou a závěrečným protažením trvá cvičení asi 35 minut. Potřebujete jen podložku a jednu činku. Spolu s Jillian cvičí další dvě dívky, blondýnka cvičí lehčí verzi bez činky (v druhém levelu dostane činku do ruky i ona), tmavá dívka předvádí verzi pro pokročilé, Jillian je tak něco mezi.

Moje postřehy a dojmy:

• Naprosto mi vyhovovala délka cvičení, tu půlhodinku jsem si pro sebe vždycky našla
• Zprvu jsme se bála, že mě nebude bavit cvičit tři týdny totéž, ale cvičení je výborné, cviky jsou zábavné, je to svižné, rychle to utíká a dokonce se zasmějete, tedy pokud máte rádi černý humor. Když totiž cvičíte jeden z nejtěžších cviků, dozvíte se od milé Jill, že ještě jeden cvik a pak...pak si to celé dáte znova, jenom v rychlejším tempu :-)
• Já jsem cvičila vždy tak rychle, abych byla schopna cvik provést správně a neublížila si.
• Sedů lehů jsem se moc nedočkala, zato jsem dělala angličáky, výpady, spoustu cviků v pozici "prkno", krom břicha tak dostala zabrat i záda, ruce, boky a zadek.
• Level 2 je náročný, velmi, po každém jeho odcvičení jsem zůstala na tři minuty ležet jako placka a jenom nabírala dech. Častokrát se mi vybavila věta, kterou pronesl Ron ve filmu Harry Potter a Vězeň z Azkabanu: "Budeš trpět, ale náramně si to užiješ!" :-)
• Ačkoli pro mě byly cviky, které předváděla tmavá dívka, zprvu z říše sci-fi, zlepšovala jsem se každým dnem a některé cviky jsem pak zvládla dokonce i v její modifikaci pro pokročilé.
• Změn doznal i můj jídelníček, omezila jsem sladké, jedla spoustu zeleniny a ovoce
• Moje jediná výhrada míří k cviku "side plank" v prvním levelu, samotný cvik mi nevadí, ale je podle mého nešikovně zařazený mezi další dva "plank" cviky, což mělo za následek bolest zápěstí.

Výsledky, změny, co mi cvičení dalo a....stálo to za to?

• Ohromná pýcha na sebe sama, že jsem to opravdu zvládla. Už jen ten pocit stál za všechnu tu dřinu a pot.
• Váhový úbytek: 3 kg (hubla jsem tedy "ideálním" tempem půl kila za týden), přes pas jsem si naměřila o 2 cm méně, přes břicho dokonce o 5 cm.
• Břicho splasklo, vytvarovalo se, zmenšily se tukové bochánky nad boky
• Zeštíhlela mi stehna, vytvaroval se mi zadek, je mi líto, že jsem se neměřila i v těchto partiích, protože díky všem těm dřepům a výpadům se viditelné změny projevily i zde.
• Jsem ve výborné kondici, přesvědčila jsem se o tom, když jsem se po odcvičení celého programu rozhodla zacvičit si level 3 z programu 30day shred. Pamatuju si to jako velmi těžké cvičení s náročnými cviky - kupodivu mi nedělalo žádný problém a klidně bych po jeho skončení cvičila dál.
• Mám víc energie, paradoxně, i když ji během cvičení vydávám. Doma toho zvládám dvakrát tolik, hlavu mám plnou nápadů a plánů, jsem mnohem akčnější než dřív.
• Lépe spím, rychleji usínám. Není divu, když do postele chodím příjemně unavená a protažená.
• Jedna změna spustila další: kromě cvičení se změnilo také moje stravování, mnohem více o sebe pečuju, zmírnila se chuť na sladké (a to jsem byla fakt velký sladkomil).
• Díky zpevněnému středu těla mě přestala bolet záda, méně se hrbím.
• Zmizely menstruační bolesti.

Motivace

Během oněch šesti týdnů mě ani jednou nenapadlo přestat, vzdát to. Ani jednou. Ne že bych měla tak železnou vůli nebo byla tak disciplinovaná. Důvod je prostý - dělala jsem to pro sebe. U mě to tak prostě funguje, takhle jsem přestala kouřit, takhle jsem vystudovala s červeným diplomem - protože jsem sama chtěla. Všechno je totiž v hlavě, a když ne, žádný vnější motiv nepomůže, alespoň u mě.

 

Co bude dál

Cvičit chci i nadále. Už ne kvůli nadbytečným kilogramům, ale pro svůj dobrý pocit. Cvičení se stalo součástí mého denního režimu, velmi rychle jsme si na pohybu vypěstovala takřka závislost. Nejspíš zůstanu věrná Jillian, její styl mi vyhovuje, i to, že na mě občas křičí :-) Vím, že je její cvičení náročné, ale efektivní. Taky co nejdřív vyběhnu do polí, zdolám nějaký kopec, s mužem začneme zase chodit na badminton, možná i ty běžky snesu z půdy... Na tom, když něco dokážete, je totiž dobré to, že vám dá pocit, že teď už dokážete cokoli...

Rarášku náš, proč nespinkáš?

autor: Veronika Hurdová
e-kniha

Veronika Hurdová je matka tří malých dětí, vdova a také autorka blogu krkavcimatka. Má můj velký obdiv za to, že své děti zvládá vychovávat sama, starat se o ně, živit a šatit, navíc se z jejího blogu zdá, že životem navzdory tragédii, která ji postihla, proplouvá s nesmírným klidem a vděčností. Za knihu Rarášku náš, proč nespinkáš? si ale můj obdiv nezískala, ba naopak. Málokdy se stane, že by mě nějaká kniha naštvala, téhle se to povedlo a já se pokusím vysvětlit proč.

• rozsah - Kniha má přesně 78 stran a zaplatíte za ní 250 Kč. Víc stran má kdejaký časopis, ale co, nejspíš bude od začátku do konce nabitá informacemi, říkala jsem si. Popravdě, prvních patnáct stran je pouhá vata a pár dalších také, nemluvě o tom, že některé stránky jsou tvořeny obrázkem a jednou tabulkou. Aby bylo jasno, o peníze mi vůbec nejde, jak jsem psala výše, Veronika je sama se třemi dětmi, kdyby o peníze požádala, pošlu jí i vyšší částku, přišlo by mi to totiž spravedlivější než tahle hra na obchod. 
• sebeprezentace - Od knihy zabývající se spánkem dětí byste asi čekali, že se bude zabývat...spánkem dětí. Mnohem víc informací se ale dozvíte o autorce samotné, co všechno dělá, kam přispívá, co píše, co všechno si od ní můžete přečíst, co jí a pije, a také spoustu sebechvály o tom, jak je výkonná.
• lež - Lží a nejasností je v knize několik. Tak například hned v úvodu vám autorka vysvětlí, že stíhá všechny své aktivity díky tomu, že její děti dobře spí - a na konci vás čeká kapitola o tom, jak se naučit spát jen 5 hodin denně a být za ně vděční. Unavené, nevyspalé matky při této kapitole jistě zaplesají. 
• nula informací - Asi největší důvod mého hněvu. Opravdu jsem nečekala, že mi poradí, jak uspat dítě do dvou minut a naučit ho spát od osmi do osmi, pokud ale autorka avizuje, že se s námi podělí o všechno, co ví o dětském spánku, předpokládala bych logicky, že o něm něco ví. Z knihy jsem se ale nedozvěděla nic, co bych už neslyšela, nebo o tom nečetla dříve z jiných zdrojů. Rozdíl je jen v tom, že Veronika to umí podat a obkecat. To, co se jinde dozvíte z jednoho internetového článku, ona zvládá rozmělnit do čtyř kapitol (ale nedá se jí upřít, že se to opravdu dobře čte, tak dobře, že skoro ani nepostřehnete tu bezobsažnost a nízkou informační hodnotu).
• vlastní děti jako součást marketingu - Já vím, že dnes o svých dětem píše a bloguje kde kdo, ale udělat si z nich součást reklamy, to už je podle mého jiný level. 
• nepomůže vám - Jste nevyspalí, vyčerpaní a zoufalí, zkusili jste už všechno včetně koupě této knihy, která vám tak maximálně poradí, abyste se nevyspale přestali cítit. Pomohlo to? Moc ne, že? 

Abych jen nehanila, něco se mi přece jen líbilo:

• Kniha vám nic nevnucuje a netvrdí, že jen tak a ne onak je to jedině správně.
• Přečtete ji za půl hodiny.
• Uklidní vás fakt, že když vznikají (a prodávají se) knihy tohoto typu, nejspíš nejste sami, kdo v noci několikrát za noc kojí, hušá, podává dudlíky, hladí, konejší...a hlavně nespí :-)

Provazochodkyně

autor: Simon Mawer
originální název: Tightrope
nakladatelství: KNIHA ZLÍN
rok vydání: 2016
překlad: Filip Hanzlík

Simona Mawera mám ráda, krom prvotiny Chiméra* jsem od něj četla vše, co vydal. Líbí se mi jeho styl psaní, postupné budování příběhu, postavy. Provazochodkyni jsem otevírala s velkým očekáváním...

     Kniha navazuje na předešlý Mawerův titul - Dívka, která spadla z nebe, pokud jste jej ale nečetli, myslím, že to ničemu nevadí, Provazochodkyně je totiž zcela jiný příběh. Znovu se setkáváme s Marian Sutrovou, odvážnou dívkou bojující v předchozím díle proti nacistům. Přežila mučení, přežila koncentrační tábor, teď se vrací do Anglie žít pokud možno "normální" život a moc se neohlížet do hrůzné minulosti. Pokud si poválečnou dobu představujete jako období celospolečenské euforie a veselí, Provazochodkyně vás vyvede z omylu. V padesátých letech se totiž svět znovu ocitá v nebezpečí, tentokrát ale postrachem není nacistické Německo, nýbrž ďáblův vynález: atomová bomba. A Marian se znovu ocitá ve válce, tentokrát ale nebojuje zbraněmi, ale informacemi. Ve srovnání s Dívkou, která spadla z nebe vlastně Marian zdánlivě nic moc nebezpečného nedělá, neskáče uprostřed noci padákem, nepřenáší součástky do vysílačky, nezabíjí členy gestapa, jen tu a tam sdělí informace. Ve snaze udržet mír ale spolupracuje  Marian jak s britskou tajnou službou, tak se Sověty. 

      Při čtení jsem měla pocit, že se vlastně pořád nic neděje. Kniha tak nějak samovolně plynula, aniž bych se o Marian strachovala, fandila jí, prožívala s ní její boj. To je dle mého největší slabina celé knihy - Marian jsem celou dobu vnímala jako literární postavu, nedokázala se do ní vžít. Jednu chvíli připomínala Jamese Bonda v sukních, jindy se chovala tak naivně a nezodpovědně, že by člověk zaplakal. Žádné emoce ale ve mně vzbudit nedokázala. Připadala mi neuchopitelná, skrytá, odosobněná. Její osud mi byl lhostejný. Naivní, odhodlanou a zamilovanou dívku vystřídala žena manipulující s muži a hrající nebezpečnou hru dvojité agentky. 

    Co se knize nedá upřít je vynikající vyobrazení poválečné atmosféry a studené války. Váleční hrdinové jsou obdarovávání medailemi, i když o to nestojí, točí se o nich filmy, jako by to, co prožili, bylo pouhým inspirujícím příběhem, lidé neví, komu a čemu věřit, jedni se upínají ke komunismu, jiní vidí vzor v Americe, a ostatním je politika šumafuk, protože mají svých starostí dost. 

    Kniha není špatná, tu podle mého Mawer ani napsat neumí, jen mě do sebe nevtáhla tak jako jiné jeho knihy. Spousta pasáží mi přišla nadbytečných, nastavovaných, jiné motivy, například Mariannin pobyt v táboře, její manžel, vztah k bratrovi, zase zbytečně zredukovány na pouhé záblesky vzpomínek či vedlejší epizody. Asi teď budu působit jako sadista, ale mnohem raději bych si četla o tom, jak Marian přežila Ravensbrück, než to, kolik chlapů dokázala svést a zda řekla důležitější informaci Britům či Sovětům. 

70 %

*tuším, že ani česky nevyšla...