Knižní předsevzetí

Do nového roku jsem si dala pár úkolů, které by ale pro mě, jakožto milovníka knih, měly být spíše potěšením...
1. Číst více knih a méně brouzdat (zabíjet čas) po internetu (neplatí pro weby věnující se knihám, knižní blogy, internetová nakladatelství apod.)
2. Přečíst si tyto knihy Simona Mawera: Pád a Mendelova trpaslíka. Protože jen ty dvě mi zbývají, vše ostatní, co od něj bylo v češtině vydáno - Skleněný pokoj, Jidášovo evangelium i Dívku, která spadla z nebe, už přečteno mám.
3. Vrhnout se na české klasiky, které mi zatím unikaly, namátkou: Tovaryšstvo Ježíšovo Jiřího Šotoly, Černé světlo Václava Řezáče, Ostře sledované vlaky Bohumila Hrabala (četla jsem kdysi dávno, ale po zhlédnutí filmové adaptace mám prostě chuť si to dát znova, opětovně si chci přečíst taky Báječná léta pod psa Michala Viewegha, i když si nejsem jistá, zda se tato kniha dá považovat za "klasiku"), Žert Milana Kundery
4. Vrhnout se na světovou klasiku 19. století - zálusk mám na Chrám Matky Boží Victora Huga, Quo vadis? Henryka Sienkiewicze, Olivera Twista a Vánoční koledu Charlese Dickense, Zabijáka a Nanu Emila Zoly
5. No a logicky také na světovou klasiku 20. století, např. Velkého Gatsbyho F. S. Fitzgeralda, O myších a lidech Johna Steinbecka, Nebe nezná vyvolených E. M. Remarqua, Pěnu dní Borise Viana, Maurice E. M. Forstera
6. Zkusit audioknihu, jakoukoli
7. Než budu utrácet za nové knihy, přelouskám to, co se mi nakupilo ve čtečce, popřípadě na polici v knihovně .

Eleanor & Park

autor: Rainbow Rowellová
originální název: Eleanor & Park
nakladatelství: Yoli (Euromedia Group)
rok vydání: 2014
překlad: Jana Kunová

 Rok 1986, Eleanor, zrzavá, obézní, bláznivě oblečená a věčně zamračená, jejíž rodinné zázemí se podobá peklu, nastoupí jednoho srpnového dne do školního autobusu. Tam si přisedne  k Parkovi, napůl Asiatovi, milovníku dobré hudby a komiksů, žijícímu v rodině jako z katalogu. Rozdílnější dvojici abyste pohledali. Přesto se ti dva krůček po krůčku sblíží natolik, že jsou spolu schopni bojovat se všemi překážkami, které se jejich vtahu staví do cesty. A že jich není málo.

 

Román je vyprávěn střídavě z pohledu Parka i Eleanor, a je vyprávěn bravurně. S velkou dávkou citu i upřímnosti, čtivě  a zajímavě. Líbily se mi všechny ty drobné detaily, kterými dokázala autorka vyjádřit hloubku jejich citu. A víte, líbil se mi i ten konec nekonec,  když nad tím totiž přemýšlím, jakékoli jiné zakončení by mě asi zklamalo. Osvěžující bylo i to, že hlavní hrdinové nebyli dokonalí, byli opravdoví. Když už jsem začala chválit, musím zmínit také českou verzi obálky - je minimalistická, přesná, nepřeslazená, stylová.

 

Eleanor a Park je netradičním příběhem o lásce, která přijde tak nečekaně, že působí skoro jako zázrak, jako kouzlo, ale je tak upřímná a skutečná, že nepotřebuje velká patetická gesta. Rainbow Rowellovou jsem dosud neznala a nic od ní nečetla, ale musím před ní smeknout. Povedlo se jí napsat román o vztahu dvou středoškoláků, který nepůsobí ani chvíli vyumělkovaně, trapně, přehnaně. Při čtení milostných scén jsem neměla chuť protočit panenky, ale naopak jsem se shovívavě culila a dojatě vzdychala. Povedlo se jí přenést mě zpět do pubertálních let, kdy měl člověk pocit, že všichni ostatní jsou hezčí, hubenější, pohodovější, sebevědomější a lépe oblečení, a kdy bylo nejlepší taktikou přizpůsobit se a moc nevyčuhovat z davu. Myslím si, že české školy sice nejsou takovou džunglí jako ty americké, ale svá traumata si v dospívání prožil asi každý.

100%

 

Ta druhá zapisovatelka

autor: Suzanne Rindellová
originální název: The Other Typist
nakladatelství: JOTA, s.r.o.
rok vydání: 2013
překlad: Naďa Funioková

Tento román osciluje mezi detektivkou, satirou, psychologickým románem a zpovědí. Ať je, čím je, jednoznačně má ale styl a nápad.

         Povedená prvotina americké autorky nás zavede do New Yorku do roku 1924. Veskrze obyčejná, až nudná Rose Bakerová pracuje jako stenotypistka na policejní stanici. Zapisuje výpovědi zlodějů, vrahů a násilníků. Platonicky miluje svého nadřízeného seržanta a opovrhuje poručíkem.  Její život zásadně změní Odalie Lazareová, krásná, fascinující, charismatická, okouzlující.  Rose v nové kolegyni konečně najde přítelkyni, v jejímž slunečním svitu se může vyhřívat a k níž může vzhlížet. Anebo ne?

      Příběh vypráví samotná Rose a její způsob podání je také jednou z předností románu. Je zároveň  ostrá jako břitva, všímavá, upřímná, důsledná. Bohužel ale vidí to, co vidět chce, a naopak ignoruje zcela zřejmá fakta. Její smysl pro pořádek a spravedlnost je rovněž diskutabilní.     

           Kniha je velmi, velmi čtivá. Ačkoli se z hlediska děje nic převratného  nekoná, spisovatelčino vypravěčství udrží čtenáře v pozornosti až do poslední stránky. Rindellová sází na čtenářovu zvědavost - několikrát předešle, že se "něco" stalo, mluví o jakési tajemné, zničující události s nevratnými důsledky. A vy chcete vědět víc. Osobně jsem si čtení jednoduše užívala. Rose jsem občas litovala, občas se nad ní pousmála, občas měla chuť s ní zatřást (zvláště při scénách se seržantem), ale většinu času ji zcela chápala. Člověk se občas zkrátka nechá zmámit, zlákat, okouzlit, zaslepit. Jenže to jsem ještě netušila, co na mě čeká v samotném závěru - na knize zvláště oceňuji fakt, že vše, co jsem si o Rose a Odalii myslela, dokázala autorka jedinou větou obrátit naruby.

 

 

80%

    

Vypravěčka

autor: Jodi Picoultová
originální název: The Storyteller
nakladatelství: Ikar
rok vydání: 2014
překlad: Ivana Nuhlíčková

Kdysi jsem si z internetového knihkupectví objednala tři knihy Jodi Picoult: Desátý kruh, Je to i můj život a Prostá pravda. Motivy byly dva - knihy byly za levný peníz a u filmu natočeném podle jedné z nich, v originále My sister´s keeper, jsem si krásně poplakala. Navzdory tomu jsem ani jednu z knih nikdy neotevřela. První knihou této autorky, kterou jsem přečetla, je tedy Vypravěčka.

Zaujala mě už krásná obálka, rozhodující ale bylo zjištění, že jedním z témat je holocaust. To já totiž můžu, ve všech podobách. Nějakým masochistickým, zvrhlým způsobem mě totiž toto téma neuvěřitelně fascinuje. Po Pianistovi, Deníku Anny Frankové, Dívčím orchestru, Krabici živých, Osvětimské knihovnici a knihám, které jsem četla ještě jako puberťačka - kdybych měla zemřít, než se probudím a Jiskře života, je Vypravěčka další v řadě knih s koncentráčnickou tematikou.

Druhá světová válka je ale pouze jedním dílkem poměrně spletitého celku. Mladá pekařka Sage se seznámí s pětadevadesátiletým Josefem, Ten ji žádá, aby mu pomohla zemřít. Josef totiž není tím, za koho se přes padesát let vydává, je to bývalý příslušník SS, strážce ženské části Osvětimi. Sage kontaktuje Lea Steina pracujícího na odboru ministerstva spravedlnosti pro lidská práva, aby ji pomohl najít pravdu o Josefově minulosti. Nejdůležitějším svědkem vyšetřování Josefových nacistických zločinů je ale Sageina babička Minka, která Osvětim přežila. 

Právě část vyprávěná Minkou mě ke knize přikovala, navzdory tomu, že jsem podobných příběhů četla spousty. O koncentračních táborech, holocaustu, mučení a zabíjení by se mělo mluvit stále, lidstvo rádo zapomíná. A Minčin příběh nemůže nikoho nechat klidným - je krutý, krásný, dojemný, drsný, motivující. Četla jsem se zatajeným dechem, později slzami v očích. Nevnímala jsem, že mě z několikahodinového hrbení se nad knihou bolí záda, nemohla jsem zkrátka přestat číst. Ona je tou vypravěčkou s velkým V - a to nejen symbolicky, součástí knihy je totiž také pohádkový příběh o zakázané lásce mezi dívkou a upírem, jeho autorkou je právě Minka. Svá tajemství a běsi má také Sage, je to rozporuplná, zajímavá postava, musím ale přiznat, že mi její problémy a komplexy vzhledem k tomu, co musela prožít Minka, připadaly povrchní a nedůležité.  Josef je kapitola sama o sobě, jeho minulost je jako černý hábit, který nelze sundat, jako Kainovo znamení. Ať udělá či půjde kamkoli, vždy si ji s sebou ponese. 

Ačkoli mě Minčin příběh "dostal", ne vše se mi líbilo na sto procent. Chvílemi se mi zdálo, že se autorka snaží honit příliš zajíců najednou -  Osvětim, víra, pocity viny a touha po odpuštění, komplikované milostné a rodinné vztahy, smrt matky atd. Na jednu knihu toto bylo až až. nadbytečná mi přišla také milostná linka mezi Sage a Leem. Co se týče samotného konce, možná jsem pozornější posluchačka než Sage, nicméně ono šokující odhalení pro mne šokující nebylo ani zdaleka. 

Vypravěčka je jako celek velmi čtivá, přitom ne jednoduchá. Vybízí k mnoha otázkám a poskytuje spoustu podnětů k zamyšlení. Zjistíte, že mezi dobrem a zlem je velmi tenká hranice. A možná taky zjistíte, že vaše problémy jsou v porovnání s problémy jiných vlastně nicotné.

Vypravěčka mě jednoznačně navnadila k přečtení dalších knih Jodi Picoultové, beztak se na ně v mých policích snáší prach už zbytečně dlouho.

90 %

Pravda o případu Harryho Queberta

autor: Joël Dicker
originální název: La vérité sur l´affaire Harry Quebert
nakladatelství: Argo, www.argo.cz
rok vydání: 2013
překlad: Michala Marková

"Jak dlouho trvá napsat knihu, Harry?"

"To je různé."

 "A na čem to závisí?"

"Na všem." 

30. srpna 1975 zmizela v malém americkém městečku Aurora patnáctiletá Nola Kellerganová. Po více než třiceti letech je její tělo náhodně objeveno na pozemku patřícímu slavnému spisovateli Harrymu Quebertovi. Z analýzy těla vyplyne, že Nola byla zavražděna. Spolu s ostatky je nalezen také rukopis autorova slavného románu Kořeny zla a on se stává hlavním podezřelým. Na pomoc Harrymu přijíždí jeho bývalý žák a přítel, Marcus Goldman, mladá literární hvězda. Marcus se pouští do pátrání a postupně zjišťuje pravdu o tom, co se v létě 1975 skutečně stalo.

 

Označit tuto knihu za detektivní román by bylo velmi nedostatečné, v knize totiž naleznete mnohem víc než jen pátrání po pachateli. Každá postava má svou minulost a své tajemství, díky tomu se v knize skrývá  krom kriminální linie také příběh o neobvyklém přátelství, nevšední milostný vztah, příběh viny a snahy o vykoupení, příběh o dlouho skrývaném tajemství a o tom, že pravda se někdy skrývá pod mnoha vrstvami dobře míněných lží.

Hlavními postavami jsou dva spisovatelé, Harry a Marcus. Harry zastává v jejich vztahu pozici mentora a rádce, to díky němu je Marcus tím, kým je. Marcus momentálně trpí tvůrčí krizí, pátráním tedy zabíjí dvě mouchy jednou ranou - pomáhá svému příteli a zároveň sbírá podklady ke své nové knize. Marcus je zároveň hlavním vypravěčem příběhu - ovšem ne jediným. Děj je často narušován retrospektivními návraty do minulosti, vypravěči se tedy střídají a mění podle toho, kdo byl přímým účastníkem či pozorovatelem scény, kterou popisuje. Stává se tak, že jedna scéna je nahlížena a vyprávěna z pohledu více osob, vyznění se tedy mění podle toho, jak kdo danou chvíli prožíval. Jako čtenáři si tedy nemůžeme být nikdy jisti, zda čteme objektivní pravdu, nebo jen to, co vypravěč chce, abychom věděli. Charaktery nejen Harryho a Marcuse, ale mnoha dalších postav, obyvatel na první pohled obyčejného maloměsta, jsou hlavními přednostmi románu, postavy jsou totiž všechno, jen ne černobílé. Během čtení jsem několikrát změnila názor na většinu hrdinů, nejzajímavější mi přišla právě oběť - Nola Kellerganová.

Kniha není zcela dokonalá, zvláště její detektivní linka - leccos je velmi přehnané (například vyhánění ďábla), podezřelí se střídají jako na běžícím páse, aby se nakonec vrahem ukázal někdo, koho byste rozhodně netipovali, některé momenty jsou zbytečně melodramatické a působí vykonstruovaně, nicméně jako celek mohu říci, že fungovala beze zbytku. Čtenáře vtáhne do děje, posledních 200 stran jsem se doslova nemohla odtrhnout, touha dozvědět se pravdu mě popoháněla stále kupředu až k překvapivému finále.

Dlouhé knihy na dlouhé večery

Co si přečíst na podzim a v zimě, v době dlouhých večerů? Přece něco dostatečně dlouhého...

1. Jdi za zeleným světlem, Edvard Valenta, 575 stran - příběh spisovatele, zklamaného a zatrpklého Karla Šimona, který se na sklonku druhé světové přijíždí na venkov schovat před světem, a místo toho najde v tomto světě konečně své místo. Netradiční forma (střídání ich a er formy), psychologická propracovanost, dějová nápaditost (osobně mě zvláště zaujal příběh manžela paní Steinové), překvapivý konec. A taky román o tom, že nikdy nevíte, kdy se vám do života připlete láska, a že nikdy nevíte, kdy se vám do života připlete smrt.
2. Pravidla moštárny, John Irving, 624 stran - dle mého jedna z nejlepších knih Johna Irvinga (spolu se Světem podle Garpa), jedna postava lepší než druhá, v čele s doktorem Larchem, Homerem Wellsem, Candy Kendallovou, nechybí skvěle popsané prostředí dětského domova, moštárny a typická irvingovská témata - práva žen, zneužívání, nevěra, rodičovství.
3. Krabice živých, Norbert Frýd, 448 - mužský pracovní tábor v Německu, podzim 1944, výborná charakteristika vězňů i věznitelů a kartotéka znamenající život.
4. Zlodějka, Sarah Waters, 534 stran - Anglie v 19. století a román, kde nic není takové, jako se zdálo být, a nikdo není tím, za koho se vydával. Miluju hlavně tu střední část, kde se příběh zlomí, vy sice celou dobu tušíte, že se něco podobného stane, ale přesto čtete s otevřenou pusou.
5. Třináct měsíců, David Mitchell, 360 stran - možná se někdy dostanu i k Atlasu mraků (viděna filmová verze), nicméně tuhle knihu mohu jen doporučit. Příběh koktajícího chlapce, jehož život sledujeme v měsíčních úsecích, díky čemuž je dán velký prostor čtenářově fantazii a důvtipu - co se stalo mezi jednotlivými kapitolami si jednoduše musíte domyslet.
6. Temno, Alois Jirásek, 637 stran- bez mučení přiznám, že k přečtení tohoto díla jsem byla přinucena na vysoké škole, sama bych po knize asi nesáhla, Jirásek mě nikdy moc nebral. O to větší mě čekalo překvapení - je tam totiž všechno - láska, nenávist, zlo, dobro, navíc skvěle popsána doba baroka, zhoubná síla fanatismu. Opět jedna z celé řady knih o tom, že jedinec nemá proti systému absolutně šanci. Přiznání č. 2 - i slza mi při čtení ukápla :-)
7. Dracula, Bram Stoker, 646 stran - kam se hrabe Stmívání, Upíří deníky, Pravá krev a všechny rádoby upíří příběhy na tuto klasiku. Bez nadsázky mohu říct, že jsem se při čtení bála.
8. Černobílý svět, Kathryn Stockettová, 405 stran - miluju příběhy vyprávěné více postavami, miluju knihy, které se čtou samy a nejsou hloupé ani prvoplánové (ano, je to o rasismus, nicméně se vás nesnaží přesvědčovat o své jediné pravdě). Vy tuhle budete milovat taky. PS: Špatná není ani filmová verze s Emmou Stone ;-)
9. Pokání, Ian McEwan, 328 stran - od McEwana jsme přečetla celou řádku knih - Betonovou zahradu, Černé psy, Solar, Na chesilské pláži, doma mám nachystáno k přečtení Dítě v pravý čas. Pro McEwana mám zkrátka slabost. Ovšem Pokání je a bude pro mě osobně nepřekonatelné mistrovské dílo, postavami, zápletkou, myšlenkou, způsobem vyprávění - vším je kniha výjimečná. Pro mě osobně nejlepší McEwan.
10. Nepohodlný, John Le Carré, 493 stran - bude to znít jako oxymóron, ale nepříhodnější označení mi pro tuto knihu přijde "dojemná detektivka", je tam láska a vášeň, je tam hon na zločince, africká chudoba, arogance farmaceutických společností, pátrání po pravdě. Nešlo se odtrhnout.

Knihy s překvapením

Jsou knihy, po kterých člověk sáhne záměrně, mají výborné recenze, stoprocentní hodnocení na všech možných databázích, točí se podle nich filmy. A vy s troškou rozčarování marně hledáte to "něco", co z knihy dělá onen skvost. A nenacházíte to... Pak jsou knihy, které otevřete bez nějakého zvláštního důvodu, možná vás zaujal název, možná obálka, možná vůbec nic. Začtete se a nestačíte zírat. Které knihy příjemně překvapily mě? Nepřekvapivě sedm  z nich je zasazeno do druhé světové, pro toto období mám slabost (jestli ne rovnou úchylku:-)

1. Jakuba Katalpa - Němci

Prostě si tak ležela v regále s označením Nové knihy, anotace na obálce nevypadala nejhůř...pak už následovalo jen okouzlení příběhem, jazykem, atmosférou...

2. Květa Legátová - Želary

Hned na úvod, aby bylo jasno - knihy povídek Želary nemá s filmem s Aňou Geislerovou nic společného - pokud si chcete přečíst příběh členky odboje, ukryté v horách před gestapem a zjišťující, že její muž Jozko je chlap s velkým CH, sáhněte po novele Jozova Hanule. Želary jsou geniálně napsané povídky, jejich čtení je jako spojování dílků puzzle, postupně se vám před očima vynoří celistvý plastický obraz obyvatel horské vesničky Želary, spjatých láskou, vášní, nenávistí, žárlivostí, touhou, dobrem i zlem. A zase jednou si uvědomíte, jak je ta čeština nádherná, když se to s ní umí.

3. Tessa de Loo - Dvojčata

Příběh dvojčat, dívek, jež musela jít každá svou cestou, prožít válku na opačných stranách barikády, až se jednoho dne ty cesty zase sešly, se čte sám. Vy si sedněte do zahrady a vychutnávejte si tu vypravěčskou nádheru.

4. Petra Procházková - Frišta

Příběh afgánské ženy, která získá trošku neobvyklého přítele, syna, spřízněnou duši v jednom. Překvapivě i vtipné.

5. Ota Filip - Cesta ke hřbitovu

Tuhle knihu jsme přečíst musela, kvůli referátu do školy, dobrovolně jsem si ji pak dala ještě dvakrát. Příběh inspirovaný skutečnými životními zkušenostmi autora o rodičích, kteří nejsou schopni jako rodiče fungovat, o kolaborantství, o zradě, o slabosti, o tom, jak někdy musíte dospět zatraceně rychle. A všechny cesty vlastně vedou na hřbitov.

6. Kate Atkinson - Neuzavřené případy

Čtyři detektivní příběhy, které jsou vlastně příběhem jedním. Chvilkama jsem četla s otevřenou pusou.

7. Paulina Simons - Měděný jezdec

Tuhle jsem otevírala trošku s despektem a říkala si, bože, to zase bude lááásky. Začala jsme číst večer a tu noc se moc nevyspala, nešlo se odtrhnout. Ano, je tam láska a taky hodně sexu - ale je to sakra dobře napsané. Navíc ty scény utrpení lidí v Leningradě, hladovějících, mrznoucích, hromadně umírajících, stojí rozhodně za to. Doporučuju číst v zimě - už si nikdy nebudete stěžovat, že je kosa:-)

8. Kateřina Tučková - Vyhnání Gerty Schnirch

Chudák Gerta, pořád tak trpěla. Nádherně napsáno, pokud vás nechytí za srdce scény z pochodu, nejste člověk.

9. Marcus Zusak - Zlodějka knih

Hrdě se prohlašuji za jednoho z objevitelů této nádhery, četla jsem ji pár let zpátky, nezprofanovanou filmem, v době, kdy na ni nebyla fronta a v knihovnách jste nečekali, až se konečně dostane na vaši rezervaci. Četla jsem ji všude, doma, v autobuse, na zastávce, o přestávce. Až vám bude něco vyprávět smrt, pečlivě poslouchejte, má co říct.

10. Fania Fenelon - Dívčí orchestr

Kniha o tom, jak a proč v Osvětimi fungoval orchestr složený z žen. A jak a proč přežít, když to skoro nejde...

V seznamu nejsou knihy, které jsou výborné, ale u kterých jsem to tak nějak předpokládala.

Čtení pro holky

Na vysoké škole jsme měli předmět Literatura pro děti a mládež (LPM) a museli ke zkoušce načíst spoustu knih určených právě mladším ročníkům. Tehdy jsem objevila Ivu Procházkovou a okamžitě se zamilovala, má neuvěřitelně odpozorované situace, charaktery, vztahy. Máte děti? Nejmenším ratolestem přečtěte Pět minut před večeří, větším vnuťte Středa nám chutná, pro pubescenty doporučuju knihu Nazí, máte-li doma dospívající dívčinu, vytrhněte ji z rukou všechny ty Lanczové a Řeháčkové a dejte jí Karolínu, protože takhle by kniha pro dívky měla vypadat. Jedná se o vyprávění dívky, které nehoda zabrání stát se baletkou a ona zjišťuje, že při troše snahy má člověk více možností, jak naložit se svým životem.  Stejně nadšená jsem byla z knihy Bílý oleandr Janet Fitch, o Astrid, jejíž matku zavřou do vězení a ona putuje od jedné pěstounské rodiny k druhé. Neznám lepší knihu o hledání sebe sama.

Přiznám se, že si i dnes, hezkých pár let po škole, občas s chutí přečtu knihu, která je určena mnohem mladším ročníkům. Oficiálně se vymlouvám na práci - musím mít přece přehled o tom, co čtou mé studentky a žákyně, neoficiální verze je ta, že mě to prostě baví. Líbila se mi a moc kniha V šedých tónech Ruty Sepetys, zajímavé téma, krásně napsané, dojemné a přitom ne patetické, všeho tak akorát. Chystám se také na Potrhaná křídla, ale bojím se mít velká očekávání. Knihu Marta v roce vetřelce psala Petra Soukupová pro mě, vím, že mnohým nesedla, ale u mě uhodila hřebíček na hlavičku (jestli to nebylo hlavně tím, že Marta studovala stejný obor jako já a měla tytéž problémy - sice ráda četla, ale pitvat každou knihu písmenko po písmenku se jí taky nechtělo.)

Občas neuškodí přečíst si něco, u čeho nemusíte přemýšlet, občas se i zasmějete, popřípadě dojmete. Takže jsem přelouskala sérii Stmívání (milion výhrad k ději, postavám, stylistice, ale do autobusu ideální), Hunger games, Drahokamy, Divergenci (jen první dva díly, nadšení z prvního dílu, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, šlo u druhého s prominutím do kytek, u třetího dílu jsem se tak trápila, až jsem knihu prostě zavřela nedočtenou - o tom, jak moc mě to nebavilo, svědčí fakt, že je mi úplně jedno, jak to s nimi vlastně dopadlo.) Přečetla jsem i současný hit Hvězdy nám nepřály, nebylo to špatné, ale že by mě to posadilo na zadek, se říct nedá. Líbila se mi série Bez naděje a Ztracená naděje Coleen Hoover, zaujalo mě zpracování jednoho příběhu ze dvou pohledů, téma bylo neotřelé a dobře zpracované, jen té lásky tam bylo přehršel, příště prosím sladkobolnými láskyplnými výlevy šetřit, děkuji.