Hana aneb Kolik bolesti unese lidská duše

Alena Mornštajnová

Hana je výborná. Můj čtenářský vkus se s tím většinovým docela často mine, u Hany ale musím se všemi nadšenými recenzemi souhlasit. Je to jedna z těch výjimečných knih, které vám zůstanou v hlavě ještě dlouho po dočtení poslední stránky. Pokud nevíte, co s dlouhými podzimními večery, popřípadě co darovat/ přát si pod stromeček, doporučuji Hanu všema deseti. Mornštajnová na mě udělala dobrý dojem už Slepou mapou, více zde, Hanou se mi trefila přímo do srdce. 

Kouzlo knihy tkví především v silném neobvyklém příběhu. Vlastně nám nabízí příběhy hned dva. První se týká devítileté Miry. Mira neuposlechne zákaz maminky a přijde trest. Trest, který jí navždy změní život (vlastně jí ten život zachrání, ale nechci moc prozrazovat). Druhá část knihy nám rozkrývá osudy její podivínské zamlklé tety Hany. Hana pochází z židovské rodiny, což ji samo o sobě v době nadcházející války předurčuje k utrpení. Hana ale navíc svými rozhodnutími a činy nevědomky ovlivní osud nejen svůj, ale v podstatě celé rodiny. 

Knihy o druhé světové válce ve mně vyvolávají skoro vždy zvláštní pocit - ten spočívá v tom, že já jakožto čtenář narozený r. 1982 na rozdíl od postav prožívajících ono období vím, co přijde. Což mi ale nebrání s postavami soucítit, držet jim palce, doufat ve šťastný konec. U Hany jsem taktéž prožívala  osudy všech protagonistů, v duchu jsem jednotlivé postavy pobízela, odrazovala, nenáviděla i litovala, a pokaždé byla dojata či zklamaná, když se dějová linka neodvíjela tak, jak jsem postavám přála. Často si u takových knih představuju, jak bych se v podobné situaci zachovala já - samozřejmě bych byla neohroženou hrdinkou protifašistického odboje :-)

Mornštajnová se příběhem nenechala unést k nějakým laciným stylistickým gestům, nechala jej prostě vyznít tak, jak si zasloužil. (Kéž by se podobného principu držela i Denemarková a nenechala se při psaní Peněz od Hitlera zaslepit svým metaforickým uměním.) Navíc děj doslova odsýpá, nenašla bych část, která by mě nudila, naopak by mi vůbec nevadilo, kdyby byla kniha ještě o pár desítek stran delší.   Líbí se mi také, s jakou doslova láskou a  shovívavostí Mornštajnová své postavy pojímá, s jakou lehkostí popíše i sebemenší duševní záchvěv, že i u postav dejme tomu záporných cítíme jakousi mateřskou laskavost, s jakou na ně autorka pohlíží. 

Podtrženo sečteno, Hana je jednou z nejlepších knih, které jsem letos přečetla. 

Copatá máma aneb agitka pro náctileté

autor: Barbora Bečvářová

Barbora Bečvářová píše blog Nevyléčitelná optimistka , který čtu moc ráda. Tato matka tří dětí působí moc sympaticky, mile a normálně, a i když se s ní lecčem ohledně výchovy úplně neshodnu, její názory respektuju a nad jejími postřehy přemýšlím. Knihu o devatenáctileté nečekaně těhotné maturantce Lucii jsem otevírala s velkou chutí... a ještě radši jsem ji po přečtení zase zavřela. 

Na fotkách je Bára Bečvářová vždy vysmátá, v příspěvcích vtipná. Asi proto jsem se domnívala, že její kniha Copatá máma bude taktéž vtipná, milá, psaná s nadsázkou. Nebyla. Dobře, dva tři momenty, kdy se mi zvedly koutky, bych asi našla, ale autorčin smysl pro humor zůstal tentokrát nevyužit. Kniha nebyla vtipná, nebyla ale ani dojemná, napínavá, poučná, nebyla nic. Poté, co jsem zkritizovala knihu Veroniky Hurdové alias Krkavčí matky zde, to vypadá, že mám na slavné blogující matky spadeno, ale tak to opravdu není. Jen nějak nedokážu skrýt své zklamání.

Copatá máma se čte dobře, kratičké několikastránkové kapitoly (s akčním batoletem je obzvlášť oceníte) rychle ubíhají, po celou dobu jsem ale čekala na nějakou zápletku, která děj posune, povýší. Nestalo se. Snad jediný výraznější konflikt se týká Luciina smíření s otcem, ale i zde kloužeme po povrchu a vše se vyřeší přesně tak, jak čekáme. Jsem si vědoma, že kniha je primárně určena náctiletému publiku, ale i takové knihy přece mohou mít myšlenku, hloubku, něco, co vás zasáhne. Jistě, hlavní hrdinka projde poměrně radikálním vývojem, musí se vyrovnat s novou životní situací, ale všechno se to děje jakoby samo, každý problém je hladce vyřešen, stačí si zameditovat. 

Mám pocit, že literární ambice musely ustoupit autorčinu agitačnímu záměru - propagovat svůj přístup k těhotenství, porodu, mateřství. Hodně mi vadil například despekt, s jakým je v knize nahlíženo na doktory a nemocniční personál. Netvrdím, že jsou lékaři všemocní, ale pasáž, kdy nezralá nezkušená prvorodička uvažuje nad domácím porodem, protože si přece správný průběh porodu načetla, na mě byla už moc. Ať si každý rodí, jak uzná za vhodné, ale na toto očividné podsouvání jediného správného  přístupu k mateřství už jsem alergická, a úroveň knihy, která už tak nemá po literární stránce co nabídnout, v mých očích ještě víc klesá. 

PS: Kniha má opravdu hezkou obálku :-)

Harry Potter a prokleté dítě

autor: Jack Thorne, podle námětu J. K. Rowlingové, Johna Tiffanyho a Jacka Thorna

originální název: Harry Potter and the Cursed Child

nakladatelství: Albatros

rok vydání: 2016

překlad: Petr Eliáš

Na rovinu: jsem velký fanoušek série o Harry Potterovi. Líbila se mi nejen jako učiteli literatury - vždyť to byl zrovna Harry Potter, kdo přivedl spousty dětí ke knihám a četbě, ale také jako čtenáři. Všech sedm dílů jsem četla dvakrát, podruhé během těhotenství, což nebyl až tak dobrý nápad, dítěti se kouzelnický svět zalíbil natolik, že pak samo disponovalo několika nadpřirozenými schopnostmi, například vůbec nepotřebovalo spát. Prokleté dítě jsem ale doteď víceméně opomíjela. Vždyť to ani nenapsala Rowlingová, vždyť dobro už vyhrálo, tak co tam chtějí řešit, vždyť je to jen pracovní scénář, to chce zase jednou někdo jen vydělat na něčem, co prve fungovalo, atd. atd. 

Jenže pak jsem ji v knihovně zahlédla vystavenou v regálu, pak jsem si ji půjčila, pak doma zkusmo otevřela a začetla se...a pak najednou zjistila, že jsem v půlce knihy a že mě čtení neuvěřitelně baví! To je pro mě důležité - chuť číst dál, potřeba vědět, co se dál stane, jak to dopadne. Dříve jsem měla asi náročnější a ambicióznější požadavky, ale teď chci v podstatě jediné - aby mě to bavilo číst. 

Děj knihy se odehrává o devatenáct let později než díl sedmý, z Harryho je manžel, otec a zaměstnanec Ministerstva kouzel. A není to on, kdo je tentokrát hlavním hrdinou - je to jeho syn Albus. Po tatínkovi zdědil hned několik vlastností - většina věcí mu dojde o pár stránek později než čtenářům a jeho kamarádům, sebevědomí moc nepobral a vlastně je tak trošku taky hrdinou proti své vůli. Důležitou roli hraje obraceč času a fáma, že Voldemort stihl před smrtí zplodit potomka, který teď vesele běhá po světě. Kdo je oním dítětem a co má v plánu, to je hlavním tématem knihy. Znovu před vámi ožívají (občas doslova) i další staré známé postavy, k nim se přidružily postavy nové, povětšinou potomci hrdinů předchozích dílů. Za mě má kniha jedno velké plus za postavu Scorpiuse, je to takový milý vtipný jelimánek, kterému prostě musíte držet palce. 

Příběh je psán formou divadelního scénáře, a je tedy založen hlavně na dialozích. Mně osobně tenhle fakt vůbec nevadil, naopak, představivost mi jela na plné obrátky, děj tak získal velký spád a švih. Jednu výtku k ději bych ale měla - je velmi jednoduchý. Harry to měl prakticky ve všech dílech mnohem komplikovanější a musel projít většími zádrhely a potížemi než jeho syn. Chápu, že když jdete do divadla, nechcete tam strávit víkend, abyste si užili všechny ty vedlejší dějové linie a slepé uličky, kterými nás obšťastňovala Rowlingová, ale i tak jsem měla pocit, že hrdinům všechno vychází až moc snadno. Další má výtka (už poslední) se týká vztahu Harryho a Albuse, jež se v knize neustále řeší a jež mě vůbec nebavil. Jejich dialogy byly jediné části knihy, které jsem měla chuť přeskakovat.

Pokud stejně jako já váháte, zda má cenu knihu číst, jděte do toho. Možná to není tak propracované jako předchozí díly, kdy do sebe vše krásně zapadalo, možná to není ani tak vtipné, napínavé a dojemné, ale je to čtivé, je to něco trošku nového než jiné díly HP a navíc se dozvíte, co by se stalo, kdyby:

1. Voldemort vyhrál boj o Bradavice
2. Cedric Doggory nezemřel
3. a hlavně: místo Kruma by pozval Hermionu na ples Ron ;-)

Peníze od Hitlera

autor: Radka Denemarková

nakladatelství: Host

rok vydání: 2006

Představte si, že je vám šestnáct a vracíte se domů z koncentračního tábora, kde vám zabili zbytek rodiny. Vracíte se z místa, kde jste zažívali situace vymykající se lidskému chápání. A přesto to nejhorší zvěrstvo na vás teprve čeká... Tohle zní jako ideální kniha pro mě, milovníka koncentračnické literatury (ano, jsem si vědoma toho, jak úchylně to zní). Knize, oceněné mimo jiné Magnesii Literou, jsem se ale dlouho vyhýbala. Několikrát jsem svazek držela v rukách a zase ho vrátila zpátky do regálu. Teď ale uzrál správný čas a já se do pustila do nelehkého čtení. 

Hodnotit takovou knihu není úplně snadné, rozhodně mi nepřinesla příjemný čtenářský zážitek.  Kniha je plná lidské krutosti, zloby, podlosti a negativismu. Objektivně chápu, že je to dobrá kniha, nadprůměrná, subjektivně jsem s ní ale měla hned několik velkých problémů. 

Hlavní hrdinka, Gita Lauschmannová, zažívá tolik hrůz a utrpení, že to snad jedna lidská bytost ani nemůže unést. Jakoby nestačilo to, co se jí stalo za války a těsně po ní, autorka jí naservíruje ještě velkou osobní tragédii, podle mého zbytečně. Při čtení jsem měla podobný pocit jako u Vyhnání Gerty Schnirch - pořád jsem doufala a čekala, kdy UŽ konečně život nastaví hrdince i vlídnější tvář, kdy dojde k nějakému obratu, zlomu, smíření. Na rozdíl od Gerty ve mně ale Gita nevzbuzovala ty správné emoce. Svým chováním, myšlením, sobectvím, nimráním se v minulosti mi byla nesympatická až protivná. Totéž se týká všech ostatních postav, marně jsem hledala jednu, se kterou se budu moci ztotožnit, chápat její chování a jednání, která ve mně vzbudí i jiné emoce než odpor a nesouhlas. 

Přiznám se dále, že mi velmi vadilo autorčino vyjadřování. Přílišná metaforičnost jazyka mě rušila, nedokázala jsem se soustředit na příběh, místo toho přemýšlela nad tím, proč aspoň občas nemůže autorka pojmenovat věci pravými jmény, proč nemůže být krabice prostě krabice, ale musí to být "papírová hněď". Asi aby nastavila patřičný kontrast, většina postav mluví (a chová se) jako neotesanci. Aby se dosáhlo patřičné umělecké hodnoty, střídá se nám několik časových rovin a vypravěčských hledisek, jednou vypráví samotná Gita, jindy máme er-formu, pro jistotu to ještě prošpikujeme několika biblickými odkazy a překvapivými detaily. Všeho moc škodí, a u téhle knihy, jejíž téma je tak nosné, že žádné "okrašlování" nepotřebuje, obzvlášť. 

Slepá mapa

autor: Alena Mornštajnová

nakladatelství: Host

rok vydání: 2013

 Na knihu Aleny Mornštajnové jsem narazila náhodou v knihovně, při hledání úplně jiného titulu. Knihu jsem otevřela už v knihovně a přelétla první věty: 

 Toho dne se přihodilo víc věcí než jindy za celý týden. Konečně dorazilo uhlí, Alžbětu navštívili dva podivní muži a paní Králová opět promluvila. Všechny události byly důležité a vedly k mému narození, ale jen o jediné z nich se dá říct, že byla šťastná. 

Věty ve mně vyvolaly množství otázek a já se rozhodla svou zvědavost ukojit. 

Středobodem románu jsou tři ženy, Anna, Alžběta a Anežka. Jednak každá z nich zastupuje jednu generaci, jednak lidský charakter a v neposlední řadě dějinnou etapu. Zatímco babička, veselá a milující Anna, prožívá první světovou válku, málomluvná a uzavřená dcera Alžběta druhou světovou a nástup komunismu, melancholická vnučka Anežka žije v období totality. Jejich životy jsou tak ovlivňovány nejen osobními starostmi a radostmi, ale také historickými událostmi.

Osobně mě nejvíce zaujala poslední část patřící Anežce. Možná je to tím, že vypravěčkou svého příběhu je ona sama, možná tím, že její příběh je sám o sobě neuvěřitelný. A neuvěřitelně lidský. Ne že by vyprávění o Anně a Alžbětě zajímavé nebylo, ale až podání v první osobě mě dokázalo do děje patřičně vtáhnout. 

Mornštajnová píše velmi lehkým, řekla bych až svěžím jazykem. Obejde se bez zbytečných ozdůbek a metafor, věty jsou příjemně dlouhé a text rychle plyne. Kompozice románu připomíná řeku s mnoha slepými rameny - hlavní kostra příběhu (osudy tří žen tří generací) je protkána mnoha odbočkami a vedlejšími epizodami soustřeďujícími se na ostatní více či méně důležité postavy. Trošku mě mrzelo, že většinu prostoru získala Alžběta a její osud, chápu, že druhá světová válka je dodnes velmi nosné téma, ale během čtení jsme měla pocit, jako by se autorka tak trochu točila v kruhu a odmítla tuto etapu opustit, dokud nevyčerpá všechny možnosti - odboj, holocaust, popravy, kolaborantství, odsuny,... ze všeho je tady kousek.  

Úkolu vypodobnit v podstatě celé dějiny Československa na osudech jedné obyčejné rodiny se autorka zhostila s nebývalou lehkostí a odvahou, člověk by až nevěřil, že se jedná o její románový debut. Svou ságu zaplnila spoustou zajímavých osob, od ústředních hrdinek po vedlejší postavy, román tak vytváří plastickou a nebývale čtivou mozaiku různorodých lidských osudů a charakterů. Hrdinky a hrdinové si tady prožívají své obyčejné strasti a slasti, nevykonávají nic, co by se kdovíjak zapsalo do dějin, a přesto (nebo možná právě proto) máte pocit, že takhle nějak to v té době asi bylo a prožíváte vše naplno s nimi. 

Nevím, zda tímto románem chtěla Mornštajnová předat nějaké poselství, možná ukázat, že se žilo, radovalo, milovalo, nenávidělo, žárlilo, zklamávalo, donášelo, zrazovalo, loučilo a setkávalo v jakékoli době, že ten život je hlavně o nás, o  obyčejných lidech. 

Jillian Michaels: 6week 6pack

...aneb Jak jsem 6 týdnů cvičila a shazovala poporodní kila.

Břicho nikdy nebylo nic, čím bych se chlubila. Pokud se mi někde usazovaly špeky, bylo to právě tam. Po porodu se situace ještě zhoršila, uvědomila jsem si tudíž, že mám tři možnosti:

a) smířit se s tím, že jsem tlustá

b) nadávat, že jsem tlustá

c) něco s tím udělat

Vybrala jsme si za cé a ke svému boji proti břišní pneumatice jsem se vyzbrojila cvičebním programem Six week six pack Jillian Michaels. Nemám v plánu psát fitness blog, ale protože sama ráda čtu osobní zkušenosti lidí, kteří něco dokázali, překonali sami sebe, svůj strach, stud, lenost, komfortní zónu, rozhodla jsem se i já podělit o dojmy, pocity, strasti a slasti, které jsem zažívala během svého šestitýdenního cvičebního procesu.

 

6week 6pack

Cvičení je zaměřené na břišní partie. Jak napovídá název, po šesti týdnech byste se měli pyšnit výstavním pekáčem buchet. Cvičení má dvě úrovně: level 1 a level 2, každý se cvičí tři týdny. Cvičit byste měli 5-6krát týdně, kdy budete odpočívat, je na vás. I s rozcvičkou a závěrečným protažením trvá cvičení asi 35 minut. Potřebujete jen podložku a jednu činku. Spolu s Jillian cvičí další dvě dívky, blondýnka cvičí lehčí verzi bez činky (v druhém levelu dostane činku do ruky i ona), tmavá dívka předvádí verzi pro pokročilé, Jillian je tak něco mezi.

Moje postřehy a dojmy:

• Naprosto mi vyhovovala délka cvičení, tu půlhodinku jsem si pro sebe vždycky našla
• Zprvu jsme se bála, že mě nebude bavit cvičit tři týdny totéž, ale cvičení je výborné, cviky jsou zábavné, je to svižné, rychle to utíká a dokonce se zasmějete, tedy pokud máte rádi černý humor. Když totiž cvičíte jeden z nejtěžších cviků, dozvíte se od milé Jill, že ještě jeden cvik a pak...pak si to celé dáte znova, jenom v rychlejším tempu :-)
• Já jsem cvičila vždy tak rychle, abych byla schopna cvik provést správně a neublížila si.
• Sedů lehů jsem se moc nedočkala, zato jsem dělala angličáky, výpady, spoustu cviků v pozici "prkno", krom břicha tak dostala zabrat i záda, ruce, boky a zadek.
• Level 2 je náročný, velmi, po každém jeho odcvičení jsem zůstala na tři minuty ležet jako placka a jenom nabírala dech. Častokrát se mi vybavila věta, kterou pronesl Ron ve filmu Harry Potter a Vězeň z Azkabanu: "Budeš trpět, ale náramně si to užiješ!" :-)
• Ačkoli pro mě byly cviky, které předváděla tmavá dívka, zprvu z říše sci-fi, zlepšovala jsem se každým dnem a některé cviky jsem pak zvládla dokonce i v její modifikaci pro pokročilé.
• Změn doznal i můj jídelníček, omezila jsem sladké, jedla spoustu zeleniny a ovoce
• Moje jediná výhrada míří k cviku "side plank" v prvním levelu, samotný cvik mi nevadí, ale je podle mého nešikovně zařazený mezi další dva "plank" cviky, což mělo za následek bolest zápěstí.

Výsledky, změny, co mi cvičení dalo a....stálo to za to?

• Ohromná pýcha na sebe sama, že jsem to opravdu zvládla. Už jen ten pocit stál za všechnu tu dřinu a pot.
• Váhový úbytek: 3 kg (hubla jsem tedy "ideálním" tempem půl kila za týden), přes pas jsem si naměřila o 2 cm méně, přes břicho dokonce o 5 cm.
• Břicho splasklo, vytvarovalo se, zmenšily se tukové bochánky nad boky
• Zeštíhlela mi stehna, vytvaroval se mi zadek, je mi líto, že jsem se neměřila i v těchto partiích, protože díky všem těm dřepům a výpadům se viditelné změny projevily i zde.
• Jsem ve výborné kondici, přesvědčila jsem se o tom, když jsem se po odcvičení celého programu rozhodla zacvičit si level 3 z programu 30day shred. Pamatuju si to jako velmi těžké cvičení s náročnými cviky - kupodivu mi nedělalo žádný problém a klidně bych po jeho skončení cvičila dál.
• Mám víc energie, paradoxně, i když ji během cvičení vydávám. Doma toho zvládám dvakrát tolik, hlavu mám plnou nápadů a plánů, jsem mnohem akčnější než dřív.
• Lépe spím, rychleji usínám. Není divu, když do postele chodím příjemně unavená a protažená.
• Jedna změna spustila další: kromě cvičení se změnilo také moje stravování, mnohem více o sebe pečuju, zmírnila se chuť na sladké (a to jsem byla fakt velký sladkomil).
• Díky zpevněnému středu těla mě přestala bolet záda, méně se hrbím.
• Zmizely menstruační bolesti.

Motivace

Během oněch šesti týdnů mě ani jednou nenapadlo přestat, vzdát to. Ani jednou. Ne že bych měla tak železnou vůli nebo byla tak disciplinovaná. Důvod je prostý - dělala jsem to pro sebe. U mě to tak prostě funguje, takhle jsem přestala kouřit, takhle jsem vystudovala s červeným diplomem - protože jsem sama chtěla. Všechno je totiž v hlavě, a když ne, žádný vnější motiv nepomůže, alespoň u mě.

 

Co bude dál

Cvičit chci i nadále. Už ne kvůli nadbytečným kilogramům, ale pro svůj dobrý pocit. Cvičení se stalo součástí mého denního režimu, velmi rychle jsme si na pohybu vypěstovala takřka závislost. Nejspíš zůstanu věrná Jillian, její styl mi vyhovuje, i to, že na mě občas křičí :-) Vím, že je její cvičení náročné, ale efektivní. Taky co nejdřív vyběhnu do polí, zdolám nějaký kopec, s mužem začneme zase chodit na badminton, možná i ty běžky snesu z půdy... Na tom, když něco dokážete, je totiž dobré to, že vám dá pocit, že teď už dokážete cokoli...

Rarášku náš, proč nespinkáš?

autor: Veronika Hurdová
e-kniha

Veronika Hurdová je matka tří malých dětí, vdova a také autorka blogu krkavcimatka. Má můj velký obdiv za to, že své děti zvládá vychovávat sama, starat se o ně, živit a šatit, navíc se z jejího blogu zdá, že životem navzdory tragédii, která ji postihla, proplouvá s nesmírným klidem a vděčností. Za knihu Rarášku náš, proč nespinkáš? si ale můj obdiv nezískala, ba naopak. Málokdy se stane, že by mě nějaká kniha naštvala, téhle se to povedlo a já se pokusím vysvětlit proč.

• rozsah - Kniha má přesně 78 stran a zaplatíte za ní 250 Kč. Víc stran má kdejaký časopis, ale co, nejspíš bude od začátku do konce nabitá informacemi, říkala jsem si. Popravdě, prvních patnáct stran je pouhá vata a pár dalších také, nemluvě o tom, že některé stránky jsou tvořeny obrázkem a jednou tabulkou. Aby bylo jasno, o peníze mi vůbec nejde, jak jsem psala výše, Veronika je sama se třemi dětmi, kdyby o peníze požádala, pošlu jí i vyšší částku, přišlo by mi to totiž spravedlivější než tahle hra na obchod. 
• sebeprezentace - Od knihy zabývající se spánkem dětí byste asi čekali, že se bude zabývat...spánkem dětí. Mnohem víc informací se ale dozvíte o autorce samotné, co všechno dělá, kam přispívá, co píše, co všechno si od ní můžete přečíst, co jí a pije, a také spoustu sebechvály o tom, jak je výkonná.
• lež - Lží a nejasností je v knize několik. Tak například hned v úvodu vám autorka vysvětlí, že stíhá všechny své aktivity díky tomu, že její děti dobře spí - a na konci vás čeká kapitola o tom, jak se naučit spát jen 5 hodin denně a být za ně vděční. Unavené, nevyspalé matky při této kapitole jistě zaplesají. 
• nula informací - Asi největší důvod mého hněvu. Opravdu jsem nečekala, že mi poradí, jak uspat dítě do dvou minut a naučit ho spát od osmi do osmi, pokud ale autorka avizuje, že se s námi podělí o všechno, co ví o dětském spánku, předpokládala bych logicky, že o něm něco ví. Z knihy jsem se ale nedozvěděla nic, co bych už neslyšela, nebo o tom nečetla dříve z jiných zdrojů. Rozdíl je jen v tom, že Veronika to umí podat a obkecat. To, co se jinde dozvíte z jednoho internetového článku, ona zvládá rozmělnit do čtyř kapitol (ale nedá se jí upřít, že se to opravdu dobře čte, tak dobře, že skoro ani nepostřehnete tu bezobsažnost a nízkou informační hodnotu).
• vlastní děti jako součást marketingu - Já vím, že dnes o svých dětem píše a bloguje kde kdo, ale udělat si z nich součást reklamy, to už je podle mého jiný level. 
• nepomůže vám - Jste nevyspalí, vyčerpaní a zoufalí, zkusili jste už všechno včetně koupě této knihy, která vám tak maximálně poradí, abyste se nevyspale přestali cítit. Pomohlo to? Moc ne, že? 

Abych jen nehanila, něco se mi přece jen líbilo:

• Kniha vám nic nevnucuje a netvrdí, že jen tak a ne onak je to jedině správně.
• Přečtete ji za půl hodiny.
• Uklidní vás fakt, že když vznikají (a prodávají se) knihy tohoto typu, nejspíš nejste sami, kdo v noci několikrát za noc kojí, hušá, podává dudlíky, hladí, konejší...a hlavně nespí :-)

Provazochodkyně

autor: Simon Mawer
originální název: Tightrope
nakladatelství: KNIHA ZLÍN
rok vydání: 2016
překlad: Filip Hanzlík

Simona Mawera mám ráda, krom prvotiny Chiméra* jsem od něj četla vše, co vydal. Líbí se mi jeho styl psaní, postupné budování příběhu, postavy. Provazochodkyni jsem otevírala s velkým očekáváním...

     Kniha navazuje na předešlý Mawerův titul - Dívka, která spadla z nebe, pokud jste jej ale nečetli, myslím, že to ničemu nevadí, Provazochodkyně je totiž zcela jiný příběh. Znovu se setkáváme s Marian Sutrovou, odvážnou dívkou bojující v předchozím díle proti nacistům. Přežila mučení, přežila koncentrační tábor, teď se vrací do Anglie žít pokud možno "normální" život a moc se neohlížet do hrůzné minulosti. Pokud si poválečnou dobu představujete jako období celospolečenské euforie a veselí, Provazochodkyně vás vyvede z omylu. V padesátých letech se totiž svět znovu ocitá v nebezpečí, tentokrát ale postrachem není nacistické Německo, nýbrž ďáblův vynález: atomová bomba. A Marian se znovu ocitá ve válce, tentokrát ale nebojuje zbraněmi, ale informacemi. Ve srovnání s Dívkou, která spadla z nebe vlastně Marian zdánlivě nic moc nebezpečného nedělá, neskáče uprostřed noci padákem, nepřenáší součástky do vysílačky, nezabíjí členy gestapa, jen tu a tam sdělí informace. Ve snaze udržet mír ale spolupracuje  Marian jak s britskou tajnou službou, tak se Sověty. 

      Při čtení jsem měla pocit, že se vlastně pořád nic neděje. Kniha tak nějak samovolně plynula, aniž bych se o Marian strachovala, fandila jí, prožívala s ní její boj. To je dle mého největší slabina celé knihy - Marian jsem celou dobu vnímala jako literární postavu, nedokázala se do ní vžít. Jednu chvíli připomínala Jamese Bonda v sukních, jindy se chovala tak naivně a nezodpovědně, že by člověk zaplakal. Žádné emoce ale ve mně vzbudit nedokázala. Připadala mi neuchopitelná, skrytá, odosobněná. Její osud mi byl lhostejný. Naivní, odhodlanou a zamilovanou dívku vystřídala žena manipulující s muži a hrající nebezpečnou hru dvojité agentky. 

    Co se knize nedá upřít je vynikající vyobrazení poválečné atmosféry a studené války. Váleční hrdinové jsou obdarovávání medailemi, i když o to nestojí, točí se o nich filmy, jako by to, co prožili, bylo pouhým inspirujícím příběhem, lidé neví, komu a čemu věřit, jedni se upínají ke komunismu, jiní vidí vzor v Americe, a ostatním je politika šumafuk, protože mají svých starostí dost. 

    Kniha není špatná, tu podle mého Mawer ani napsat neumí, jen mě do sebe nevtáhla tak jako jiné jeho knihy. Spousta pasáží mi přišla nadbytečných, nastavovaných, jiné motivy, například Mariannin pobyt v táboře, její manžel, vztah k bratrovi, zase zbytečně zredukovány na pouhé záblesky vzpomínek či vedlejší epizody. Asi teď budu působit jako sadista, ale mnohem raději bych si četla o tom, jak Marian přežila Ravensbrück, než to, kolik chlapů dokázala svést a zda řekla důležitější informaci Britům či Sovětům. 

70 %

*tuším, že ani česky nevyšla...