autor: Jack Thorne, podle námětu J. K. Rowlingové, Johna Tiffanyho a Jacka Thorna
originální název: Harry Potter and the Cursed Child
nakladatelství: Albatros
rok vydání: 2016
překlad: Petr Eliáš
Na rovinu: jsem velký fanoušek série o Harry Potterovi. Líbila se mi nejen jako učiteli literatury - vždyť to byl zrovna Harry Potter, kdo přivedl spousty dětí ke knihám a četbě, ale také jako čtenáři. Všech sedm dílů jsem četla dvakrát, podruhé během těhotenství, což nebyl až tak dobrý nápad, dítěti se kouzelnický svět zalíbil natolik, že pak samo disponovalo několika nadpřirozenými schopnostmi, například vůbec nepotřebovalo spát. Prokleté dítě jsem ale doteď víceméně opomíjela. Vždyť to ani nenapsala Rowlingová, vždyť dobro už vyhrálo, tak co tam chtějí řešit, vždyť je to jen pracovní scénář, to chce zase jednou někdo jen vydělat na něčem, co prve fungovalo, atd. atd.
Jenže pak jsem ji v knihovně zahlédla vystavenou v regálu, pak jsem si ji půjčila, pak doma zkusmo otevřela a začetla se...a pak najednou zjistila, že jsem v půlce knihy a že mě čtení neuvěřitelně baví! To je pro mě důležité - chuť číst dál, potřeba vědět, co se dál stane, jak to dopadne. Dříve jsem měla asi náročnější a ambicióznější požadavky, ale teď chci v podstatě jediné - aby mě to bavilo číst.
Děj knihy se odehrává o devatenáct let později než díl sedmý, z Harryho je manžel, otec a zaměstnanec Ministerstva kouzel. A není to on, kdo je tentokrát hlavním hrdinou - je to jeho syn Albus. Po tatínkovi zdědil hned několik vlastností - většina věcí mu dojde o pár stránek později než čtenářům a jeho kamarádům, sebevědomí moc nepobral a vlastně je tak trošku taky hrdinou proti své vůli. Důležitou roli hraje obraceč času a fáma, že Voldemort stihl před smrtí zplodit potomka, který teď vesele běhá po světě. Kdo je oním dítětem a co má v plánu, to je hlavním tématem knihy. Znovu před vámi ožívají (občas doslova) i další staré známé postavy, k nim se přidružily postavy nové, povětšinou potomci hrdinů předchozích dílů. Za mě má kniha jedno velké plus za postavu Scorpiuse, je to takový milý vtipný jelimánek, kterému prostě musíte držet palce.
Příběh je psán formou divadelního scénáře, a je tedy založen hlavně na dialozích. Mně osobně tenhle fakt vůbec nevadil, naopak, představivost mi jela na plné obrátky, děj tak získal velký spád a švih. Jednu výtku k ději bych ale měla - je velmi jednoduchý. Harry to měl prakticky ve všech dílech mnohem komplikovanější a musel projít většími zádrhely a potížemi než jeho syn. Chápu, že když jdete do divadla, nechcete tam strávit víkend, abyste si užili všechny ty vedlejší dějové linie a slepé uličky, kterými nás obšťastňovala Rowlingová, ale i tak jsem měla pocit, že hrdinům všechno vychází až moc snadno. Další má výtka (už poslední) se týká vztahu Harryho a Albuse, jež se v knize neustále řeší a jež mě vůbec nebavil. Jejich dialogy byly jediné části knihy, které jsem měla chuť přeskakovat.
Pokud stejně jako já váháte, zda má cenu knihu číst, jděte do toho. Možná to není tak propracované jako předchozí díly, kdy do sebe vše krásně zapadalo, možná to není ani tak vtipné, napínavé a dojemné, ale je to čtivé, je to něco trošku nového než jiné díly HP a navíc se dozvíte, co by se stalo, kdyby:
- Voldemort vyhrál boj o Bradavice
- Cedric Doggory nezemřel
- a hlavně: místo Kruma by pozval Hermionu na ples Ron ;-)
