Losos v kaluži

autor: Markéta Lukášková

Recenze na knihy píšu buďto hned po přečtení knihy, nebo vůbec. Prvotina Markéty Lukáškové byla výjimkou, s napsáním svého hodnocení jsem si dala na čas, nebo bych měla spíše říct, dala jsem si čas - čas zjistit, zda mé prvotní dojmy přetrvají, zda není moje nelibost jen výsledkem momentálního rozpoložení. Z knihy jsem totiž byla nebývale rozpačitá, pocit spokojenosti u některých pasáží se neustále střídal s pocitem, že něco je špatně. 

Hrdinkou Lososa v kaluži je šestadvacetiletá Barbora, překladatelka, kterou zastihneme v ne úplně šťastné chvíli - zemřela jí babička, jež ji vychovávala, a ona se musí nejen vyrovnat s jejím odchodem, ale také vyřešit dilema ohledně svého nefunkčního vztahu s přítelem Václavem. Barbora je zároveň jednou z vypravěček příběhu. Barbora je hrdinka, jejíž nejvýraznější charakterovou vlastností je vymezování se. Ona není taková jako ostatní, ona se nechová jako ostatní, ona není taková a ona není maková. Nemůžu se zbavit dojmu, že svou hrdinku autorka vytvořila s cílem zprostředkovaně zkritizovat všechno a všechny. Barbora se cynicky vyjadřuje (rozuměj rýpne si) k mezilidským vztahům, současným trendům, životnímu stylu, způsobu oblékání, randění i cestování a mnoha dalším tématům. Druhou hrdinkou a zároveň vypravěčkou, jejíž pasáže se střídají s těmi Barbořinými, je její babička Milada. Postava mnohem sympatičtější, milejší. Milada se snaží postrčit pragmatickou vnučku ke správným rozhodnutím pomocí znamení seslaných z nebe. Představa nebe je jeden z největších kladů knihy a musím uznat, že se mi moc líbila. Kdyby se Milada ocitla na vznášejícím se obláčku, asi bych knihu zaklapla už na straně dvacet.  

Stěžejním tématem příběhu jsou mezilidské, hlavně rodinné vztahy. Bára nepochází ze zrovna idylických poměrů, po smrti babičky je jejím jediným příbuzným strýc, kterého roky neviděla. Téma určitě zajímavé, bohužel je jednak zpracováno velmi povrchně, jednak je zasazeno do tak prostinkého příběhu, že by jeden zaplakal. Jako by autorka pozapomněla, že kniha by měly mít i děj. Když už se o nějakou dějovou odbočku pokusí (například Bářina vánoční dovolená)), skončí ve slepé uličce. Četla jsem si na knihu několik recenzí jiných knižních blogerek a velmi často je vyzdvihování čtivost knihy. I já ji zvládla přelouskat za dva dny, a to i v každodenním frmolu se dvěma malými dětmi, na rozdíl od ostatních si ale nemyslím, že by to bylo zásluhou kdovíjaké čtivosti, ale spíše tím, že během čtení tak nějak nebylo nad čím přemýšlet (Václavovy úmysly jsem odhadla asi o deset stránek dřív než hrdinka). Závěr knihy a zvláště scéna s bytem a pohlednicí, je velmi odbytý a nedotažený. Působí dojmem, že už to chtěla mít autorka za sebou a jít na pivo.  

Za co si autorka zaslouží velkou pochvalu je jazyk, Bářina spontánní mluva naprosto dokonale odpovídá moderní mladé ženě, včetně anglicismů a hovorových slov. Milada zastupuje co do řeči spisovnější a kultivovanější protějšek. Škoda, že forma zvítězila nad obsahem, který je v podstatě redukován na dilema: rozejít se - nerozejít. 

Ještě dodatek: Lukášková by měla jít nafackovat korektorce, pravopisné skvosty typu "na fotografiích byly spolužáci", zapomenuté čárky před a tak v důsledkovém poměru apod. totiž jen potvrdily můj dojem uspěchanosti a odbytosti. 

50 %

Je to i můj život aneb nejen sesterské dilema

autor: Jodi Picoult

Je to i můj život je první knihou, která Jodi Picoult vyšla v češtině, a pátou knihou, kterou jsem od ní četla já. Před pár lety jsem viděla filmovou adaptaci, kterou jsem doslova a do písmene probulela jak želva. Pokud potřebujete emoční výplach, doporučuji, navíc uvidíte Cameron Diaz v pro ni nezvykle vážné roli. 

Třináctiletá Anna je dokonalým dárcem pro svou starší sestru Kate, aby ne, vždyť byla také "počata" ve zkumavce a od narození má její život jasně daný cíl: zachránit Kate. Postupně své sestře daruje pupečníkovou krev, bílé krvinky, kostní dřeň. Až jednoho dne řekne ne a odmítne transplantaci ledviny.

Proč nechce Anna své sestře pomoci? Co vše už pro ni obětovala a zajímal se někdy někdo o její názor? Jak poznamená Kateina leukémie život celé rodiny a jaká tajemství skrývá Annin právník Cambell? A nejdůležitější otázka na závěr: Stojí za to si knihu přečíst? :-)

Kdo už nějakou tu knihy Picoultové četl, nebude překvapen ani zklamán. Najdete vše, na co jste zvyklí. Hrdinové stojí před kontroverzními dilematy, u nichž správné řešení snad ani neexistuje. Opět se zde propojí lékařská a právnická tematika. Neexistuje jeden vypravěč, autorka opět nechává promlouvat jednotlivé postavy a nabízí vám tak různorodý pohled na danou situaci. To vše mám u Picoultové ráda, přesto jsem knihou nebyla zasažena tak, jak jsem očekávala a jak jsem asi měla.

Knihy Jodie Picoult dokáží vyvolat v člověku spoustu otázek, vtáhnou vás do děje, zaujmou nevšedním tématem, zaskočí překvapivým koncem, trpí podle mého ale jednou velkou vadou: zbytečně mnoho. Zbytečně mnoho postav, jejich traumat, zvratů, dějových linek. Vadilo mi to už u Vypravěčky a nejinak je tomu i u této knihy. Vůbec by jí neuškodilo, kdyby byla tak o třetinu kratší. Občas jsem měla pocit, že se motám pořád dokola, čtu neustále totéž a příběh nenabírá žádný směr. Jakoby nestačila linie Anny a její nemocné sestry, své stesky řeší i právník a jeho dávná láska Julia, otec, matka, bratr. Postavy se střídají jako figurky na orloji a sotva jsem se stihla ztotožnit a naladit na jednoho hrdinu, už tu byl se svou bolístkou někdo další, fandíte všem a přitom pořádně nikomu.

Zda a jak moc se vám bude kniha líbit, hodně záleží na vašich čtenářských zkušenostech. Pokud jste nic s podobnou tematikou ještě nečetli, nejspíš budete nadšeni, pobrečíte si, dojmete se, o knize budete ještě měsíc přemýšlet. Pokud jste stejně jako já věrným čtenářem Jodi Picoult, bude pro vás kniha bohužel pouhým zářezem, položkou v seznamu, za měsíc si už nevzpomenete, o čem vlastně byla.

Pokud jste stejně jako já věrným čtenářem Jodi Picoultové, stejně pak půjdete a koupíte si její novinku...

Hana aneb Kolik bolesti unese lidská duše

Alena Mornštajnová

Hana je výborná. Můj čtenářský vkus se s tím většinovým docela často mine, u Hany ale musím se všemi nadšenými recenzemi souhlasit. Je to jedna z těch výjimečných knih, které vám zůstanou v hlavě ještě dlouho po dočtení poslední stránky. Pokud nevíte, co s dlouhými podzimními večery, popřípadě co darovat/ přát si pod stromeček, doporučuji Hanu všema deseti. Mornštajnová na mě udělala dobrý dojem už Slepou mapou, více zde, Hanou se mi trefila přímo do srdce. 

Kouzlo knihy tkví především v silném neobvyklém příběhu. Vlastně nám nabízí příběhy hned dva. První se týká devítileté Miry. Mira neuposlechne zákaz maminky a přijde trest. Trest, který jí navždy změní život (vlastně jí ten život zachrání, ale nechci moc prozrazovat). Druhá část knihy nám rozkrývá osudy její podivínské zamlklé tety Hany. Hana pochází z židovské rodiny, což ji samo o sobě v době nadcházející války předurčuje k utrpení. Hana ale navíc svými rozhodnutími a činy nevědomky ovlivní osud nejen svůj, ale v podstatě celé rodiny. 

Knihy o druhé světové válce ve mně vyvolávají skoro vždy zvláštní pocit - ten spočívá v tom, že já jakožto čtenář narozený r. 1982 na rozdíl od postav prožívajících ono období vím, co přijde. Což mi ale nebrání s postavami soucítit, držet jim palce, doufat ve šťastný konec. U Hany jsem taktéž prožívala  osudy všech protagonistů, v duchu jsem jednotlivé postavy pobízela, odrazovala, nenáviděla i litovala, a pokaždé byla dojata či zklamaná, když se dějová linka neodvíjela tak, jak jsem postavám přála. Často si u takových knih představuju, jak bych se v podobné situaci zachovala já - samozřejmě bych byla neohroženou hrdinkou protifašistického odboje :-)

Mornštajnová se příběhem nenechala unést k nějakým laciným stylistickým gestům, nechala jej prostě vyznít tak, jak si zasloužil. (Kéž by se podobného principu držela i Denemarková a nenechala se při psaní Peněz od Hitlera zaslepit svým metaforickým uměním.) Navíc děj doslova odsýpá, nenašla bych část, která by mě nudila, naopak by mi vůbec nevadilo, kdyby byla kniha ještě o pár desítek stran delší.   Líbí se mi také, s jakou doslova láskou a  shovívavostí Mornštajnová své postavy pojímá, s jakou lehkostí popíše i sebemenší duševní záchvěv, že i u postav dejme tomu záporných cítíme jakousi mateřskou laskavost, s jakou na ně autorka pohlíží. 

Podtrženo sečteno, Hana je jednou z nejlepších knih, které jsem letos přečetla. 

Copatá máma aneb agitka pro náctileté

autor: Barbora Bečvářová

Barbora Bečvářová píše blog Nevyléčitelná optimistka , který čtu moc ráda. Tato matka tří dětí působí moc sympaticky, mile a normálně, a i když se s ní lecčem ohledně výchovy úplně neshodnu, její názory respektuju a nad jejími postřehy přemýšlím. Knihu o devatenáctileté nečekaně těhotné maturantce Lucii jsem otevírala s velkou chutí... a ještě radši jsem ji po přečtení zase zavřela. 

Na fotkách je Bára Bečvářová vždy vysmátá, v příspěvcích vtipná. Asi proto jsem se domnívala, že její kniha Copatá máma bude taktéž vtipná, milá, psaná s nadsázkou. Nebyla. Dobře, dva tři momenty, kdy se mi zvedly koutky, bych asi našla, ale autorčin smysl pro humor zůstal tentokrát nevyužit. Kniha nebyla vtipná, nebyla ale ani dojemná, napínavá, poučná, nebyla nic. Poté, co jsem zkritizovala knihu Veroniky Hurdové alias Krkavčí matky zde, to vypadá, že mám na slavné blogující matky spadeno, ale tak to opravdu není. Jen nějak nedokážu skrýt své zklamání.

Copatá máma se čte dobře, kratičké několikastránkové kapitoly (s akčním batoletem je obzvlášť oceníte) rychle ubíhají, po celou dobu jsem ale čekala na nějakou zápletku, která děj posune, povýší. Nestalo se. Snad jediný výraznější konflikt se týká Luciina smíření s otcem, ale i zde kloužeme po povrchu a vše se vyřeší přesně tak, jak čekáme. Jsem si vědoma, že kniha je primárně určena náctiletému publiku, ale i takové knihy přece mohou mít myšlenku, hloubku, něco, co vás zasáhne. Jistě, hlavní hrdinka projde poměrně radikálním vývojem, musí se vyrovnat s novou životní situací, ale všechno se to děje jakoby samo, každý problém je hladce vyřešen, stačí si zameditovat. 

Mám pocit, že literární ambice musely ustoupit autorčinu agitačnímu záměru - propagovat svůj přístup k těhotenství, porodu, mateřství. Hodně mi vadil například despekt, s jakým je v knize nahlíženo na doktory a nemocniční personál. Netvrdím, že jsou lékaři všemocní, ale pasáž, kdy nezralá nezkušená prvorodička uvažuje nad domácím porodem, protože si přece správný průběh porodu načetla, na mě byla už moc. Ať si každý rodí, jak uzná za vhodné, ale na toto očividné podsouvání jediného správného  přístupu k mateřství už jsem alergická, a úroveň knihy, která už tak nemá po literární stránce co nabídnout, v mých očích ještě víc klesá. 

PS: Kniha má opravdu hezkou obálku :-)

Harry Potter a prokleté dítě

autor: Jack Thorne, podle námětu J. K. Rowlingové, Johna Tiffanyho a Jacka Thorna

originální název: Harry Potter and the Cursed Child

nakladatelství: Albatros

rok vydání: 2016

překlad: Petr Eliáš

Na rovinu: jsem velký fanoušek série o Harry Potterovi. Líbila se mi nejen jako učiteli literatury - vždyť to byl zrovna Harry Potter, kdo přivedl spousty dětí ke knihám a četbě, ale také jako čtenáři. Všech sedm dílů jsem četla dvakrát, podruhé během těhotenství, což nebyl až tak dobrý nápad, dítěti se kouzelnický svět zalíbil natolik, že pak samo disponovalo několika nadpřirozenými schopnostmi, například vůbec nepotřebovalo spát. Prokleté dítě jsem ale doteď víceméně opomíjela. Vždyť to ani nenapsala Rowlingová, vždyť dobro už vyhrálo, tak co tam chtějí řešit, vždyť je to jen pracovní scénář, to chce zase jednou někdo jen vydělat na něčem, co prve fungovalo, atd. atd. 

Jenže pak jsem ji v knihovně zahlédla vystavenou v regálu, pak jsem si ji půjčila, pak doma zkusmo otevřela a začetla se...a pak najednou zjistila, že jsem v půlce knihy a že mě čtení neuvěřitelně baví! To je pro mě důležité - chuť číst dál, potřeba vědět, co se dál stane, jak to dopadne. Dříve jsem měla asi náročnější a ambicióznější požadavky, ale teď chci v podstatě jediné - aby mě to bavilo číst. 

Děj knihy se odehrává o devatenáct let později než díl sedmý, z Harryho je manžel, otec a zaměstnanec Ministerstva kouzel. A není to on, kdo je tentokrát hlavním hrdinou - je to jeho syn Albus. Po tatínkovi zdědil hned několik vlastností - většina věcí mu dojde o pár stránek později než čtenářům a jeho kamarádům, sebevědomí moc nepobral a vlastně je tak trošku taky hrdinou proti své vůli. Důležitou roli hraje obraceč času a fáma, že Voldemort stihl před smrtí zplodit potomka, který teď vesele běhá po světě. Kdo je oním dítětem a co má v plánu, to je hlavním tématem knihy. Znovu před vámi ožívají (občas doslova) i další staré známé postavy, k nim se přidružily postavy nové, povětšinou potomci hrdinů předchozích dílů. Za mě má kniha jedno velké plus za postavu Scorpiuse, je to takový milý vtipný jelimánek, kterému prostě musíte držet palce. 

Příběh je psán formou divadelního scénáře, a je tedy založen hlavně na dialozích. Mně osobně tenhle fakt vůbec nevadil, naopak, představivost mi jela na plné obrátky, děj tak získal velký spád a švih. Jednu výtku k ději bych ale měla - je velmi jednoduchý. Harry to měl prakticky ve všech dílech mnohem komplikovanější a musel projít většími zádrhely a potížemi než jeho syn. Chápu, že když jdete do divadla, nechcete tam strávit víkend, abyste si užili všechny ty vedlejší dějové linie a slepé uličky, kterými nás obšťastňovala Rowlingová, ale i tak jsem měla pocit, že hrdinům všechno vychází až moc snadno. Další má výtka (už poslední) se týká vztahu Harryho a Albuse, jež se v knize neustále řeší a jež mě vůbec nebavil. Jejich dialogy byly jediné části knihy, které jsem měla chuť přeskakovat.

Pokud stejně jako já váháte, zda má cenu knihu číst, jděte do toho. Možná to není tak propracované jako předchozí díly, kdy do sebe vše krásně zapadalo, možná to není ani tak vtipné, napínavé a dojemné, ale je to čtivé, je to něco trošku nového než jiné díly HP a navíc se dozvíte, co by se stalo, kdyby:

1. Voldemort vyhrál boj o Bradavice
2. Cedric Doggory nezemřel
3. a hlavně: místo Kruma by pozval Hermionu na ples Ron ;-)

Peníze od Hitlera

autor: Radka Denemarková

nakladatelství: Host

rok vydání: 2006

Představte si, že je vám šestnáct a vracíte se domů z koncentračního tábora, kde vám zabili zbytek rodiny. Vracíte se z místa, kde jste zažívali situace vymykající se lidskému chápání. A přesto to nejhorší zvěrstvo na vás teprve čeká... Tohle zní jako ideální kniha pro mě, milovníka koncentračnické literatury (ano, jsem si vědoma toho, jak úchylně to zní). Knize, oceněné mimo jiné Magnesii Literou, jsem se ale dlouho vyhýbala. Několikrát jsem svazek držela v rukách a zase ho vrátila zpátky do regálu. Teď ale uzrál správný čas a já se do pustila do nelehkého čtení. 

Hodnotit takovou knihu není úplně snadné, rozhodně mi nepřinesla příjemný čtenářský zážitek.  Kniha je plná lidské krutosti, zloby, podlosti a negativismu. Objektivně chápu, že je to dobrá kniha, nadprůměrná, subjektivně jsem s ní ale měla hned několik velkých problémů. 

Hlavní hrdinka, Gita Lauschmannová, zažívá tolik hrůz a utrpení, že to snad jedna lidská bytost ani nemůže unést. Jakoby nestačilo to, co se jí stalo za války a těsně po ní, autorka jí naservíruje ještě velkou osobní tragédii, podle mého zbytečně. Při čtení jsem měla podobný pocit jako u Vyhnání Gerty Schnirch - pořád jsem doufala a čekala, kdy UŽ konečně život nastaví hrdince i vlídnější tvář, kdy dojde k nějakému obratu, zlomu, smíření. Na rozdíl od Gerty ve mně ale Gita nevzbuzovala ty správné emoce. Svým chováním, myšlením, sobectvím, nimráním se v minulosti mi byla nesympatická až protivná. Totéž se týká všech ostatních postav, marně jsem hledala jednu, se kterou se budu moci ztotožnit, chápat její chování a jednání, která ve mně vzbudí i jiné emoce než odpor a nesouhlas. 

Přiznám se dále, že mi velmi vadilo autorčino vyjadřování. Přílišná metaforičnost jazyka mě rušila, nedokázala jsem se soustředit na příběh, místo toho přemýšlela nad tím, proč aspoň občas nemůže autorka pojmenovat věci pravými jmény, proč nemůže být krabice prostě krabice, ale musí to být "papírová hněď". Asi aby nastavila patřičný kontrast, většina postav mluví (a chová se) jako neotesanci. Aby se dosáhlo patřičné umělecké hodnoty, střídá se nám několik časových rovin a vypravěčských hledisek, jednou vypráví samotná Gita, jindy máme er-formu, pro jistotu to ještě prošpikujeme několika biblickými odkazy a překvapivými detaily. Všeho moc škodí, a u téhle knihy, jejíž téma je tak nosné, že žádné "okrašlování" nepotřebuje, obzvlášť. 

Slepá mapa

autor: Alena Mornštajnová

nakladatelství: Host

rok vydání: 2013

 Na knihu Aleny Mornštajnové jsem narazila náhodou v knihovně, při hledání úplně jiného titulu. Knihu jsem otevřela už v knihovně a přelétla první věty: 

 Toho dne se přihodilo víc věcí než jindy za celý týden. Konečně dorazilo uhlí, Alžbětu navštívili dva podivní muži a paní Králová opět promluvila. Všechny události byly důležité a vedly k mému narození, ale jen o jediné z nich se dá říct, že byla šťastná. 

Věty ve mně vyvolaly množství otázek a já se rozhodla svou zvědavost ukojit. 

Středobodem románu jsou tři ženy, Anna, Alžběta a Anežka. Jednak každá z nich zastupuje jednu generaci, jednak lidský charakter a v neposlední řadě dějinnou etapu. Zatímco babička, veselá a milující Anna, prožívá první světovou válku, málomluvná a uzavřená dcera Alžběta druhou světovou a nástup komunismu, melancholická vnučka Anežka žije v období totality. Jejich životy jsou tak ovlivňovány nejen osobními starostmi a radostmi, ale také historickými událostmi.

Osobně mě nejvíce zaujala poslední část patřící Anežce. Možná je to tím, že vypravěčkou svého příběhu je ona sama, možná tím, že její příběh je sám o sobě neuvěřitelný. A neuvěřitelně lidský. Ne že by vyprávění o Anně a Alžbětě zajímavé nebylo, ale až podání v první osobě mě dokázalo do děje patřičně vtáhnout. 

Mornštajnová píše velmi lehkým, řekla bych až svěžím jazykem. Obejde se bez zbytečných ozdůbek a metafor, věty jsou příjemně dlouhé a text rychle plyne. Kompozice románu připomíná řeku s mnoha slepými rameny - hlavní kostra příběhu (osudy tří žen tří generací) je protkána mnoha odbočkami a vedlejšími epizodami soustřeďujícími se na ostatní více či méně důležité postavy. Trošku mě mrzelo, že většinu prostoru získala Alžběta a její osud, chápu, že druhá světová válka je dodnes velmi nosné téma, ale během čtení jsme měla pocit, jako by se autorka tak trochu točila v kruhu a odmítla tuto etapu opustit, dokud nevyčerpá všechny možnosti - odboj, holocaust, popravy, kolaborantství, odsuny,... ze všeho je tady kousek.  

Úkolu vypodobnit v podstatě celé dějiny Československa na osudech jedné obyčejné rodiny se autorka zhostila s nebývalou lehkostí a odvahou, člověk by až nevěřil, že se jedná o její románový debut. Svou ságu zaplnila spoustou zajímavých osob, od ústředních hrdinek po vedlejší postavy, román tak vytváří plastickou a nebývale čtivou mozaiku různorodých lidských osudů a charakterů. Hrdinky a hrdinové si tady prožívají své obyčejné strasti a slasti, nevykonávají nic, co by se kdovíjak zapsalo do dějin, a přesto (nebo možná právě proto) máte pocit, že takhle nějak to v té době asi bylo a prožíváte vše naplno s nimi. 

Nevím, zda tímto románem chtěla Mornštajnová předat nějaké poselství, možná ukázat, že se žilo, radovalo, milovalo, nenávidělo, žárlilo, zklamávalo, donášelo, zrazovalo, loučilo a setkávalo v jakékoli době, že ten život je hlavně o nás, o  obyčejných lidech.