Hana aneb Kolik bolesti unese lidská duše

Alena Mornštajnová

Hana je výborná. Můj čtenářský vkus se s tím většinovým docela často mine, u Hany ale musím se všemi nadšenými recenzemi souhlasit. Je to jedna z těch výjimečných knih, které vám zůstanou v hlavě ještě dlouho po dočtení poslední stránky. Pokud nevíte, co s dlouhými podzimními večery, popřípadě co darovat/ přát si pod stromeček, doporučuji Hanu všema deseti. Mornštajnová na mě udělala dobrý dojem už Slepou mapou, více zde, Hanou se mi trefila přímo do srdce. 

Kouzlo knihy tkví především v silném neobvyklém příběhu. Vlastně nám nabízí příběhy hned dva. První se týká devítileté Miry. Mira neuposlechne zákaz maminky a přijde trest. Trest, který jí navždy změní život (vlastně jí ten život zachrání, ale nechci moc prozrazovat). Druhá část knihy nám rozkrývá osudy její podivínské zamlklé tety Hany. Hana pochází z židovské rodiny, což ji samo o sobě v době nadcházející války předurčuje k utrpení. Hana ale navíc svými rozhodnutími a činy nevědomky ovlivní osud nejen svůj, ale v podstatě celé rodiny. 

Knihy o druhé světové válce ve mně vyvolávají skoro vždy zvláštní pocit - ten spočívá v tom, že já jakožto čtenář narozený r. 1982 na rozdíl od postav prožívajících ono období vím, co přijde. Což mi ale nebrání s postavami soucítit, držet jim palce, doufat ve šťastný konec. U Hany jsem taktéž prožívala  osudy všech protagonistů, v duchu jsem jednotlivé postavy pobízela, odrazovala, nenáviděla i litovala, a pokaždé byla dojata či zklamaná, když se dějová linka neodvíjela tak, jak jsem postavám přála. Často si u takových knih představuju, jak bych se v podobné situaci zachovala já - samozřejmě bych byla neohroženou hrdinkou protifašistického odboje :-)

Mornštajnová se příběhem nenechala unést k nějakým laciným stylistickým gestům, nechala jej prostě vyznít tak, jak si zasloužil. (Kéž by se podobného principu držela i Denemarková a nenechala se při psaní Peněz od Hitlera zaslepit svým metaforickým uměním.) Navíc děj doslova odsýpá, nenašla bych část, která by mě nudila, naopak by mi vůbec nevadilo, kdyby byla kniha ještě o pár desítek stran delší.   Líbí se mi také, s jakou doslova láskou a  shovívavostí Mornštajnová své postavy pojímá, s jakou lehkostí popíše i sebemenší duševní záchvěv, že i u postav dejme tomu záporných cítíme jakousi mateřskou laskavost, s jakou na ně autorka pohlíží. 

Podtrženo sečteno, Hana je jednou z nejlepších knih, které jsem letos přečetla.