autor: Markéta Lukášková
Recenze na knihy píšu buďto hned po přečtení knihy, nebo vůbec. Prvotina Markéty Lukáškové byla výjimkou, s napsáním svého hodnocení jsem si dala na čas, nebo bych měla spíše říct, dala jsem si čas - čas zjistit, zda mé prvotní dojmy přetrvají, zda není moje nelibost jen výsledkem momentálního rozpoložení. Z knihy jsem totiž byla nebývale rozpačitá, pocit spokojenosti u některých pasáží se neustále střídal s pocitem, že něco je špatně.
Hrdinkou Lososa v kaluži je šestadvacetiletá Barbora, překladatelka, kterou zastihneme v ne úplně šťastné chvíli - zemřela jí babička, jež ji vychovávala, a ona se musí nejen vyrovnat s jejím odchodem, ale také vyřešit dilema ohledně svého nefunkčního vztahu s přítelem Václavem. Barbora je zároveň jednou z vypravěček příběhu. Barbora je hrdinka, jejíž nejvýraznější charakterovou vlastností je vymezování se. Ona není taková jako ostatní, ona se nechová jako ostatní, ona není taková a ona není maková. Nemůžu se zbavit dojmu, že svou hrdinku autorka vytvořila s cílem zprostředkovaně zkritizovat všechno a všechny. Barbora se cynicky vyjadřuje (rozuměj rýpne si) k mezilidským vztahům, současným trendům, životnímu stylu, způsobu oblékání, randění i cestování a mnoha dalším tématům. Druhou hrdinkou a zároveň vypravěčkou, jejíž pasáže se střídají s těmi Barbořinými, je její babička Milada. Postava mnohem sympatičtější, milejší. Milada se snaží postrčit pragmatickou vnučku ke správným rozhodnutím pomocí znamení seslaných z nebe. Představa nebe je jeden z největších kladů knihy a musím uznat, že se mi moc líbila. Kdyby se Milada ocitla na vznášejícím se obláčku, asi bych knihu zaklapla už na straně dvacet.
Stěžejním tématem příběhu jsou mezilidské, hlavně rodinné vztahy. Bára nepochází ze zrovna idylických poměrů, po smrti babičky je jejím jediným příbuzným strýc, kterého roky neviděla. Téma určitě zajímavé, bohužel je jednak zpracováno velmi povrchně, jednak je zasazeno do tak prostinkého příběhu, že by jeden zaplakal. Jako by autorka pozapomněla, že kniha by měly mít i děj. Když už se o nějakou dějovou odbočku pokusí (například Bářina vánoční dovolená)), skončí ve slepé uličce. Četla jsem si na knihu několik recenzí jiných knižních blogerek a velmi často je vyzdvihování čtivost knihy. I já ji zvládla přelouskat za dva dny, a to i v každodenním frmolu se dvěma malými dětmi, na rozdíl od ostatních si ale nemyslím, že by to bylo zásluhou kdovíjaké čtivosti, ale spíše tím, že během čtení tak nějak nebylo nad čím přemýšlet (Václavovy úmysly jsem odhadla asi o deset stránek dřív než hrdinka). Závěr knihy a zvláště scéna s bytem a pohlednicí, je velmi odbytý a nedotažený. Působí dojmem, že už to chtěla mít autorka za sebou a jít na pivo.
Za co si autorka zaslouží velkou pochvalu je jazyk, Bářina spontánní mluva naprosto dokonale odpovídá moderní mladé ženě, včetně anglicismů a hovorových slov. Milada zastupuje co do řeči spisovnější a kultivovanější protějšek. Škoda, že forma zvítězila nad obsahem, který je v podstatě redukován na dilema: rozejít se - nerozejít.
Ještě dodatek: Lukášková by měla jít nafackovat korektorce, pravopisné skvosty typu "na fotografiích byly spolužáci", zapomenuté čárky před a tak v důsledkovém poměru apod. totiž jen potvrdily můj dojem uspěchanosti a odbytosti.
50 %
