Pád

autor: Simon Mawer
originální název: The Fall
nakladatelství: KNIHA ZLÍN
rok vydání: 2015
překlad: Filip Hanzlík

Robert se o smrti svého kdysi nejlepšího kamaráda Jamieho dozví z rádia. Jamie se zabil pádem ze skalní stěny. Tak začíná román Simona Mawera Pád.

 
V knize se střídají dvě dějové a časové linie. Jednak se přesuneme do doby, kdy byli Rob a Jamie malí kluci, přes jejich dospívání a mládí se dostaneme do okamžiku, kdy pro ně nebyla společná jen láska k horám. Děj postupně odhaluje komplikovaný vztah hrdinů jednoho k druhému. Vztah založený na oboustranném obdivu, ala také závisti, ještě umocněný tím, že Jamie i Rob tvoří dva vrcholy milostného trojúhelníku, jehož špičku představuje Ruth. Postupné sbližování a vzdalování, setkávání a rozchody jsou nahlíženy z perspektivy Roba, jenž je zde vypravěčem.

Na první pohled by se mohlo zdát, že horolezectví bude hlavním tématem knihy, není to ale pravda. Vlastně bychom horolezectví mohli nahradit potápěním, cestováním, lyžováním, nebo třeba sbíráním známek, nejde zde totiž o samotnou činnost, ale hlavně o vášeň, touhu něco dokázat, zdolat, přesvědčit sebe i druhé, že mám na víc, než se zdá. Pasáže líčící samotné lezení jen dokazují Mawerův talent, při popisu jednotlivých výstupů zapojuje autor všechny smysly, spolu s hrdiny vnímáme námahu, bolest, houževnatost, strach i radost z dosažení vrcholů.

 

Druhou dějovou vrstvu tvoří životní příběh Robovy matky Diany během předválečného a válečného období, kdy Diana pracovala jako pomocná zdravotní sestra a podílela se na záchranných pracích během náletů na Londýn. Obrazy bombardovaného Londýna autor popisuje snad ještě sugestivněji než zápolení s přírodními živly během vysokohorského výstupu. Scény zkázy, utrpení, všeobjímajícího strachu a tísně jsou opravdu brilantní a dostanou se čtenáři pod kůži (na které jako byste sami cítili usedající prach, jež byl ještě nedávno rodinným domem). Diana se jako matka jeví chladná a nepřístupná, i ona ale má svá tajemství a pod studenou slupkou pečlivě skrývá netušenou vášeň a hloubku citu. I zde nám autor předkládá milostný propletenec, dva vrcholy trojúhelníku tentokrát tvoří Diana a její přítelkyně Meg, jedna z nejzvláštnějších postav v románu. Meg je jako chameleón, tu správná pomáhající přítelkyně, tady necudná koketa. Třetím vrcholem je Guy Matthewson, slavný horolezec.

 

Oba příběhy se navzájem doplňují a prolínají, odhalují nám příčiny a následky rozhodnutí, která nelze vzít zpátky. Ukazují, že vztahy jsou komplikované v každé době, ať už se jedná o vztahy mezi mužem a ženou, nebo mezi přáteli, ať už se tvoří během války, v letech sedmdesátých, nebo dnes. Dokládají, že ve vztazích nejsou vítězové a poražení, jen ti, kdo se po pádu dokáží znova zvednout, a ti, co se o to ani nepokusí.

Autorovi se opět povedl velmi čtivý, ale přitom ne prvoplánově líbivý román, dočkáme se i závěrečné pointy: nečekané, ale přitom uvěřitelné.

 

Recenze přidána také na http://www.beletrie.eu/knihy/pad2.html

 

80 %

Dívka ve vlaku

autor: Paula Hawkins
originální název: The Girl on the Train
nakladatelství: Ikar
rok vydání: 2015
překlad: Věra Klásková

Mediální masáž provázející tuto knihu vás nemohla neminout, hemžilo se to v ní přízvisky jako nejčtenější, nejprodávanější, prostě the best. Reklamě bych i odolala, ovšem neodolal Ježíšek, a tak jsem si Dívku ve vlaku rozbalila pod stromečkem. Jaká tedy tato údajná hvězda mezi knižními novinkami je?

Hlavní hrdince Rachel se, eufemisticky řečeno, příliš nedaří. Rozvedená, bez domova, bez práce, bez vyhlídek a s pořádnou závislostí na alkoholu. Den co den jezdí ráno vlakem do centra Londýna předstírajíc před svou spolubydlící, že stále pracuje. Den co den z vlaku pozoruje dění venku, zvláště si oblíbí dvojici Jasona a Jess, jak si neznámého muže a ženu pojmenuje. Vysní si je jako ideální manželský pár, projektuje jim vše, co sama ztratila, nebo nikdy neměla. Jednoho dne Jess zmizí. Rachel cítí jako svou povinnost podělit se o to, co z vlaku a také při jedné ze svých alkoholických eskapád viděla. Nebo co si myslí, že viděla.

 

Za geniální považuju zejména nápad udělat z Rachel hlavní vypravěčku a možnost vnímat příběh jejíma očima. Je nezodpovědná, mnoha čtenářům bude nesympatická, vždyť je to troska bez důstojnosti a vlastního života, stále zamilovaná do svého exmanžela Toma. A neustále dělá hloupá a ještě hloupější rozhodnutí. A pak je tu její nespolehlivá paměť. Celou dobu pociťujete vzrušující nejistotu, zda to, co Rachel vypráví, je pravda, nebo jen její smyšlenky, zda se události odehrály opravdu tak, jak nám je předkládá. Dalšími vypravěčkami doplňujícími příběh jsou Megan (alias Jess) a Anna, nová manželka Rachelina bývalého manžela. Příběh tak vidíme ze tří různých pohledů a také v různých časových pásmech: Megan začíná vyprávět v dávnější minulosti a čím dál víc se přibližuje době, o které vypráví Rachel, aby se jejich vyprávění nakonec protnulo v závěrečném finále.

 

Přiznám se, že od jistého momentu jsem nemohla přestat číst. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, jestli se záhada s Megan vyřeší tak, jak jsem si myslela, na stranu druhou jsem si přála, aby příběh nikdy neskončil. Nešlo jen o linku s hledáním Megan, ale i o Rachel, nějak se mi dostala pod kůži a já jí přála happyend. Pokaždé, když se nalévala vínem nebo ginem, jsem si v duchu říkala, ale no tak, přestaň už s tím a vzchop se.

 

Určitě existují napínavější, promyšlenější a věrohodnější thrillery, tento je ale velmi nápaditý a čtivý. Pokud máte nařízený klidový režim a smíte tak maximálně ležet, je to ideální kniha, já se odpoutat nemohla.

90%

Pod sněhem

autor: Petra Soukupová
nakladatelství: Host
rok vydání: 2015

Recenzi na tuto knihu jsem zveřejnila také na stránkách knihkupectví beletrie.eu.

http://www.beletrie.eu/knihy/pod-snehem.html.

Když už si objednávám knihy, tak odtud. Ohromný výběr, optimální ceny, doma to mám, než bych řekla švec.

Petra Soukupová dobře ví, že velká dramata se neodehrávají jen při mimořádných událostech, ale právě v nejběžnějších a nejobyčejnějších situacích. Stačí tedy do jednoho auta naložit tři povahově naprosto odlišné ženy: sestry Olgu, Blanku a Kristýnu, čtyři děti, psa a vyslat je na cestu k rodičům oslavit otcovy narozeniny.

 

Spisovatelce se takřka akrobaticky podařilo vybalancovat charaktery našich tří hrdinek, každá má svou pravdu, své starosti a radosti, své pro a proti. Čtenář tak nefandí nikomu a zároveň fandí všem.
Na povrch postupně vyplývají nevyřčené křivdy, závist, žárlivost a nepochopení. Hádka stíhá hádku, téměř žádný úkon se neobejde bez konfliktu, vždy znovu a znovu se objevuje něco, co lze ostatním vyčíst, co lze kritizovat, proč se pohádat. A to je dle mého kámen úrazu – to, co čtenáře baví na začátku, se postupně stává jakousi rutinou, nudou táhnoucí se odnikud nikam. Nejzajímavější postavou se tak paradoxně stává matka Marie, jejíž vzpomínky a později myšlenky příběh doplňují a posouvají do jiné roviny. Tam, kde jsou sestry zaslepeny vlastním světem, vlastním bojem, tam si matka zachovává klid a nadhled. Velmi by mě zajímal mužský pohled na věc, neboť, přiznejme si, právě muži a vztahy jsou jedním z nejčastějších důvodů závisti, zloby, sporů a konfliktů žen a dívek, a nemusí se jednat jen o vztahy partnerské. Promlouvat mužské hrdiny bohužel autorka nenechala, na druhou stranu je tak na čtenáři, aby vydedukoval a domyslel to, co i hrdinkám zůstává utajeno

Zvláštní pozornost si zaslouží jazyková stránka románu. Číst tento text bylo jako plavit se rozbouřenou řekou - slova, věty, souvětí se na vás valí přirozeně a nenuceně v nekonečném, velmi čtivém proudu. Střídání vypravěčů a vypravěčských hledisek, pikantní rozpor mezi tím, co sestry opravdu vyřkly, a tím, co si jen myslely, jen dodávalo na zajímavosti a znovu dokazovalo, že ženský svět je opravdu komplikovaný.

Situace popsané v knize jsou čtenáři (a hlavně čtenářkám) občas až nepříjemně povědomé, Soukupová znovu potvrzuje vypravěčský a pozorovatelský talent, knihu je radost číst. Chyběla mi ovšem nějaká katarze, nějaké vyústění, vysvobození z nekonečného cyklu sporů a „dusna“.