Když mi bylo -náct, zapisovala jsem si do malého šedého notýsku básničky, výroky, citáty či jen obyčejné úryvky z knih, které jsem četla. Notes jsem pokládala za dávno ztracený, ale dnes jsem jej shodou náhod našla (při hledání něčeho úplně jiného, znáte to). U některých zápisků vím přesně, proč jsem si je napsala, a nejspíš by mě oslovily i dnes, u některých jsem se musela shovívavě pousmát, puberta je prostě náročné období. Bohužel jsem si občas zapomněla zaznamenat autora, knihu a někdy obojí, takže mě nejspíš čeká ještě pátrací akce s názvem "odkud tě mám".
Buď se mnou, nebo umřu.
Ty jsi zamoučená
a moje tváře jsou pomazány sazemi,
ale buď se mnou,
TY,
nebo umřu
a bude mi
SMUTNO
(Ivan Wernish. Stejně jako teď jsem očividně i zamlada preferovala básně hutné, stručné, krátké, ale všeříkající.)
lidé se berou pro ticho
které je slyšet jenom ve dvou
jinak to ticho neunesou
jinak je ticho přemůže
...................................................................................
Za žádnou pravdu na světe.
Ale jestli chceš.
Za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půli krajinu.
Pokorný okamžik.
Kdy někdo za nás dýchá.
(Obojí milovaný Jan Skácel, pro něj mám slabost. Ticho a pokora. K přijímačkám na navazující magisterské studium jsem si vylosovala k rozboru jeho báseň Modlitba za vodu, bylo to poprvé a naposledy, co jsem u zkoušky v duchu děkovala štěstěně. PS: Vzali mě :-)
Tichounce tančí sníh
nad jícnem
pekel
pozemských
(Netuším, kdo je autorem ani odkud to mám, ale vzpomenu si na ni pokaždé s prvním zimním sněhem - když vločky ještě tak nenápadně až stydlivě tancují ve vzduchu.)
"No jo, " povídá, "ty totiž neumíš číst žádný listy, co dostáváš. Teda umíš, ale děláš, že ne."
(Irena Dousková, Oněgin byl Rusák. Kniha mě dostala do takového podivného krásnosmutného rozpoložení, pak jsem si ji dala ještě dvakrát. Pokud jste o Douskové slyšeli jen v souvislosti s Hrdým Budžesem, doporučuju nejen Oněgina, ale také povídky Čím se liší tato noc - o lidské krutosti napříč časem.)
Prošlo v nás mlčení
ze slov jsme oněměli
z tvých očí osleplá
tápu tmou
To nejsou tvé ruce
co drží mě nad vodou
Spálená k nebytí
nebe se dotýkám
natáhnout prázdnou dlaň
v obzoru
jen skály nahmatám
Zbloudilí - hledíme zpátky
hledáme tvář i jméno
nač vracet se do pohádky?
po láskách minulých -
čistě zameteno
(Jana Škodová, Bloudění. Pro mě v té době vrchol romantiky. Ale líbí se mi doteď.)
Až mi hruď sluncem a jarem pukne.
Nebudeš při tom.
Nevadí. Rozletím se.
Až se mi v šíleném záklonu
smích z úst posype.
Nebudeš při tom.
Nevadí. Rozsypu se.
To až mi narostou vlasy a paže
to si tě najdu a vsadím tě do nich.
nevadí? Prorostu tě.
(Dubnování, Theodora Žurková, velký otazník)
