Provazochodkyně

autor: Simon Mawer
originální název: Tightrope
nakladatelství: KNIHA ZLÍN
rok vydání: 2016
překlad: Filip Hanzlík

Simona Mawera mám ráda, krom prvotiny Chiméra* jsem od něj četla vše, co vydal. Líbí se mi jeho styl psaní, postupné budování příběhu, postavy. Provazochodkyni jsem otevírala s velkým očekáváním...

     Kniha navazuje na předešlý Mawerův titul - Dívka, která spadla z nebe, pokud jste jej ale nečetli, myslím, že to ničemu nevadí, Provazochodkyně je totiž zcela jiný příběh. Znovu se setkáváme s Marian Sutrovou, odvážnou dívkou bojující v předchozím díle proti nacistům. Přežila mučení, přežila koncentrační tábor, teď se vrací do Anglie žít pokud možno "normální" život a moc se neohlížet do hrůzné minulosti. Pokud si poválečnou dobu představujete jako období celospolečenské euforie a veselí, Provazochodkyně vás vyvede z omylu. V padesátých letech se totiž svět znovu ocitá v nebezpečí, tentokrát ale postrachem není nacistické Německo, nýbrž ďáblův vynález: atomová bomba. A Marian se znovu ocitá ve válce, tentokrát ale nebojuje zbraněmi, ale informacemi. Ve srovnání s Dívkou, která spadla z nebe vlastně Marian zdánlivě nic moc nebezpečného nedělá, neskáče uprostřed noci padákem, nepřenáší součástky do vysílačky, nezabíjí členy gestapa, jen tu a tam sdělí informace. Ve snaze udržet mír ale spolupracuje  Marian jak s britskou tajnou službou, tak se Sověty. 

      Při čtení jsem měla pocit, že se vlastně pořád nic neděje. Kniha tak nějak samovolně plynula, aniž bych se o Marian strachovala, fandila jí, prožívala s ní její boj. To je dle mého největší slabina celé knihy - Marian jsem celou dobu vnímala jako literární postavu, nedokázala se do ní vžít. Jednu chvíli připomínala Jamese Bonda v sukních, jindy se chovala tak naivně a nezodpovědně, že by člověk zaplakal. Žádné emoce ale ve mně vzbudit nedokázala. Připadala mi neuchopitelná, skrytá, odosobněná. Její osud mi byl lhostejný. Naivní, odhodlanou a zamilovanou dívku vystřídala žena manipulující s muži a hrající nebezpečnou hru dvojité agentky. 

    Co se knize nedá upřít je vynikající vyobrazení poválečné atmosféry a studené války. Váleční hrdinové jsou obdarovávání medailemi, i když o to nestojí, točí se o nich filmy, jako by to, co prožili, bylo pouhým inspirujícím příběhem, lidé neví, komu a čemu věřit, jedni se upínají ke komunismu, jiní vidí vzor v Americe, a ostatním je politika šumafuk, protože mají svých starostí dost. 

    Kniha není špatná, tu podle mého Mawer ani napsat neumí, jen mě do sebe nevtáhla tak jako jiné jeho knihy. Spousta pasáží mi přišla nadbytečných, nastavovaných, jiné motivy, například Mariannin pobyt v táboře, její manžel, vztah k bratrovi, zase zbytečně zredukovány na pouhé záblesky vzpomínek či vedlejší epizody. Asi teď budu působit jako sadista, ale mnohem raději bych si četla o tom, jak Marian přežila Ravensbrück, než to, kolik chlapů dokázala svést a zda řekla důležitější informaci Britům či Sovětům. 

70 %

*tuším, že ani česky nevyšla...