Ženy z bloku 10

autor: Hans-Joachim Lang
originální název: Die Frauen von Block 10
nakladatelství: Euromedia Group - Ikar
rok vydání: 2014
překlad: Zlata Kufnerová

     Toto nebylo jednoduché čtení. Kdyby mě někdo pozoroval, viděl by, jak střídavě krčím čelo, zvedám obočí údivem, oči se mi zalévají slzami. Jako skoro všechny knihy týkající se Osvětimi a holocaustu, ani tento text mě nenechal chladnou. I když jsem o holocaustu přečetla množství knih, vždy a znova mi naskakuje husí kůže. Pocit, jaký jsem měla loni v prosinci, když jsme se školou Osvětim navštívili, procházeli mezi bloky, kolem šibenice, byli ve věznici, kde lidé mnohdy celé dny stáli o hladu a žízni, postáli u popravčí zdi, v Březince stáli na oné osudné rampě a já věděla, že zde přede mnou stály miliony lidí a čekaly na ortel, je nepopsatelný. Ještě pár dní poté jsem měla vždy před usnutím před očima fotografie židovských žen a mužů, fotografie lidí už dávno mrtvých, kteří na nás shlíželi ze stěn. Vzpomínám na tuny vlasů, hromadu drátků - ve skutečností brýlí, haldy dětského oblečení, bot, kufrů...

      Ženy z bloku 10 se týkají tématu, o kterém jsem zatím měla jen útržkovité informace - pokusů se sterilizací židovských žen a mužů. Stejně jako většině lidí, také mně se při slovech lékařské experimenty v Osvětimi vybaví Josef Mengele. Na bloku 10 ale panovali jiní "lékaři" - Carl Clauberg a Horst Schumann, oba snažící se vynalézt metodu sterilizace, jež by byla rychlá, efektivní a pokud možno proveditelná masově. Ženy z bloku 10 byly podrobovány bolestivým lékařským zákrokům, aniž by jim bylo vysvětleno proč. Oba lékaři vnímali ženy jako své pokusné králíky a pokud už danou ženu k pokusům nepotřebovali, poslali ji do Březinky. Tam ji čekala buď tvrdá práce, nebo plyn. Kapitolou samou o sobě je profesor antropologie August Hirt, ten nechal zabít okolo sta lidí jen proto, aby si mohl na univerzitě zbudovat sbírku koster. Německým lékařům chtě nechtě pomáhali také lékaři-vězni, zde musím zmínit dvě lékařky: Alinu Brewdovou a Adelaide Hautvalovou - obě se snažily ženám přes hrozbu smrti pomáhat.

       V knize je popsán každodenní život na bloku 10, bez idealizace či snahy o vzbuzení lítosti, podána jsou holá fakta. Nikdo z nás si ale nedokáže představit hrůzostrašné podmínky, ve kterých vězeňkyně žily. Nikdo si nedokáže představit permanentní strach, který prožívaly. O neexistující hygieně nebo nedostatečné pooperační péči není třeba se zmiňovat.

      Obzvlášť pobuřující je skutečnost, jak se s ženami zacházelo po válce. Ty, které zázrakem přežily jak pokusy, tak pochody smrti, se často neměly kam vrátit. Ztratily rodinu, manžele, děti, sourozence, rodiče, ztratily majetek, který jim ukradli Němci, ale nejbolestněji vnímaly ztrátu své plodnosti a psychické útrapy. Většina z nich se v podstatě do běžného života vůbec nezvládla zapojit, trpěly depresemi, nočními můrami, úzkostí. A když žádaly finanční kompenzaci, nebyly mnohdy vyslyšeny. Co mě doslova zvedlo ze židle je fakt, že lékaři nebyli nijak potrestáni - Clauberg dokonce po válce ještě několik let  v klidu vedl lékařskou ordinaci.

       Kniha je založena na svědeckých výpovědích žen, které přežily. Ale jak autor dodává: "Existuje totiž mlčenlivá většina těch, kteří nepřežili: jsou to ženy z bloku 10, o nichž v této knize není zmínky, protože nejsou známá ani jejich jména."